Jste zde

Domů » Agregátor zdrojů » Zdroje

Turistické cíle

Turistické cíle
Katalog turistických míst a cílů
Aktualizace: 2 hodiny 19 min zpět

Quest Penzion

31. srpen 2015 - 0:00
Ubytování, adresa: T. G. Masaryka 130, Loket
Telefon: +420732324051, e-mail: info@penzionquest.cz
Kapacita: 22 míst

Možnost ubytování na jednu noc, Nabídka energeticky vydatných snídaní s minimem tuků, Možnost vyprání a usušení oblečení a výstroje, Uzamykatelná místnost/boxy pro bezplatné uschování jízdních kol, Poskytnutí základního nářadí pro jednoduché opravy kol, Možnost umytí kola, základní vybavení pro mytí kola, Lékárnička, Informační tabule Cyklisté vítáni, Smlouva o certifikaci, Zajištění odvozu či přepravy zavazadel pro cyklisty, Zprostředkování výpůjčky kvalitních kol, Poskytnutí základních náhradních dílů pro kola, Prodej cyklistických a turistických map okolí, Nabídka doporučených jednodenních výletů na kole v okolí, Seznam ubytovacích možností v regionu, které jsou vhodné pro cyklisty, Rezervační servis pro zajištění dalšího ubytování, které poskytuje služby pro cyklisty, Přístup na internet, Cizojazyčné informační materiály, Možnost dobíjení elektrokol

Hodnocení: Penzion QUEST Loket poskytuje ubytování v nově zrekonstruovaném domě pod hradem Loket.

Frenštát pod Radhoštěm, náměstí Míru

30. srpen 2015 - 0:00

Frenštát pod Radhoštěm leží v lůně malebné krajiny Beskyd a od roku 2003 je jeho historické jádro městskou památkovou zónou. Centru města dominuje náměstí s měšťanskými domy, novoromantickou budovou radnice a několika plastikami. Prohlídku náměstí jsme začali ve zdejším TIC, kde jsme načerpali informace o městě a jeho památkách.

Navštívili jsme radnici a její věž. Tato novoromantická budova byla postavena v letech 1889 – 91 podle návrhu Antonína Tebicha z Brna. Jde o dvoupatrovou stavbu s podloubím a věží. Nad okny prvého patra jsou v kruhových medailonech štukové reliéfy J. A. Komenského, F. Palackého, P. Jungmanna a B. Jablonského. Na fasádě je pískovcový znak města a na podloubí naproti vchodu do radnice je umístěna pamětní deska Jiřího Rašky, olympijského vítěze ve skocích na lyžích. Ve vstupním vestibulu se dochovala krásná štuková výzdoba a některé interiérové doplňky. Halu radnice se nachází originál sochy Radegasta, dílo Albína Poláška. Socha vytvořená z umělého kamene, stávala na Radhošti od roku 1931. Nedokázala však odolávat drsným povětrnostním vlivům, a proto bylo nutno sochu demontovat a restaurovat. Od roku 1998 stojí na Radhošti kopie sochy z kvalitní žuly a originál je pod ochranou samotných radních. v budově radnice je také umístěna kopie sousoší Cyrila a Metoděje od téhož autora. Bronzový originál se nachází na Radhošti. Krom toho jsou zde sochařská díla Jana Knebla a Karla Vašuta.Vystoupali jsme na věž a cestou si prohlédli historické i současné fotografie města. Pokochali jsme se pohledem na město Frenštát pod Radhoštěm a na nádherné panorama Beskyd. Vstup na věž stojí dospělého člověka 20,- Kč a otevřeno je vždy od května do září

Prohlídku samotného náměstí jsme zahájili na jihozápadní straně, kde je dochováno podloubí i s historickou dlažbou z oblázků. Měšťanské domy na této straně mají většinou barokní základy. V podloubí je na jednotlivých domech umístěno několik pamětních desek. Na domě vedle radnice je deska na počest zdejšího rodáka Břetislava Bartoše, českého malíře. Na fasádě dalšího domu je pamětní deska věnována prvním exulantům z Frenštátu do Texasu a všem jejich následovníkům z let 1856 - 2006. Dům s výraznými barokními prvky a s fasádou z 2. poloviny 19. století zdobí pamětní deska Františka Horečky, regionálního spisovatele a kulturního pracovníka. Na severozápadní straně stojí za pozornost měšťanský klasicistní dům z poloviny 19. století, který byl v tomtéž století obohacen o historizující římsy a secesní prvky. Na severovýchodní straně jsme prošli kolem hotelu Přerov zřízeného v domě z roku 1898. Na fasádě je pamětní deska Karla Buzka, exulanta a zakladatele Československého sdružení v Kanadě. Vedlejší dům býval měšťanským právovárečným domem. Tím býval i sousední dům, na jehož fasádě je umístěna pamětní deska Albína Poláška. Nejhezčí budovou na této straně náměstí je měšťanský dům č. 20, na jehož fasádě je umístěna pamětní deska Valentina Kostelníka, frenštátského podnikatele a politika.

Uprostřed náměstí stojí kašna se sochou Neptuna. Postava, znázorňující Neptuna (frenštátského Jonáše), stojí na mořském skalisku a oběma rukama svírá trojzubec. Za postavou Neptuna je delfín. Tato socha s hranolovým podstavcem pochází z roku 1840. Pískovcová kašna, osmistranného půdorysu je barokní kamenickou prací z 18. století. Kašna s lavičkami a skupinou lip spolu s lípou Svobody z r. 1918 vytváří v prostoru náměstí příjemné klidové zákoutí. Originál plastiky byl v roce 1982 nahrazen kopií. Originál sochy je umístěn v budově radnice. Na západní straně náměstí Nalezneme pak Sloup Panny Marie z r. 1686. Pískovcový sloup se sochou Panny Marie s Ježíškem je osazen na vysokém hranolovém podstavci. Samotná socha spočívá na podstavci neseném čtyřmi postavami andělů. Madona na srpku měsíce, s atributy žezla, koruny a kruhem hvězd, drží na levé ruce Ježíška s jablkem. Některé části sloupu jsou pozlacené. Z nápisu na zadní straně soklu se dovídáme, že sloup nechal postavit místní farář Jakub Valentin Palička, dne 6. 5. 1692.

Na východní straně náměstí jsou pak dvě plastiky. Socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1717. Na osmibokém soklu stojí postava světce, spočívající na obláčcích se dvěma hlavičkami andílků. Postava v kanovnickém rouchu přidržuje kříž s korpusem, v pravé ruce má vztyčenou palmovou ratolest. Druhou plastikou je socha sv. Floriána. Pozdně barokní pískovcová plastika znázorňuje postavu světce, oblečenou v antickém rouchu a zbroji římského vojáka. Světec má v pravé ruce praporec a v levé vědro. na čelní straně podstavce sochy je obdélníková kartuš s rokajovým rámem a latinským nápisem. Na zadní straně je dnes už méně čitelný nápis v češtině s prosbou světci o ochranu.

Příbor - kostel Narození Panny Marie

29. srpen 2015 - 0:00

Výraznou dominantou Příbora je farní kostel Narození Panny Marie. Pozdně gotická trojlodní stavba pochází pravděpodobně ze 14. století. Gotický presbytář byl přistavěn roku 1560. Hranolová věž kostela má cibulovou báň s otevřenou lucernou. Věžní hodiny byly vyrobeny v roce 1784. Ve věži je šest zvonů. Nejstarším je zvon Matka boží, který byl ulit v roce 1629 a váží 2,5 tuny. Za druhé světové války byl zvon Matka boží s dalšími zvony spuštěn z věže

a odvezen do Německa. Po válce byl objeven v Praze na Maninách, kam byly z Německa přivezeny zvony, které ušli zkáze. Počátkem roku 1947 byl zvon dopraven do Příbora a vrácen do věže.

Boční kaple pochází ze 17. století. Boční kaple jsou kryty helmicemi a prosvětleny polygonálními lucernami. Ve vnější zdi kostela je zpodobení Getsemanské zahrady.

V interiéru kostela stojí za zhlédnutí renesanční portály v presbytáři, renesanční mříž před kaplí sv. Urbana, kamenné erby olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského a pražského arcibiskupa Martina Medka či rokokový mobiliář. Na hlavním oltáři farního kostela je umístěna socha Panny Marie pocházející z 1. poloviny 15. století.

Areál farního kostela vymezuje ohradní zeď postavena z lomového kamene. Její současná podoba pochází nejspíš ze 2. poloviny 18. století. Naproti západnímu portálu kostela je pak hlavní vstup do areálu. Je tvořen dvojdílnou kovanou mříží z roku 1809, která je na každé straně doplněna menší jednodílnou brankou. Mříže jsou osazeny mezi čtyři pilíře se sochami sv. Jana Sarkandra, sv. Cyrila a Metoděje a sv. Jana Nepomuckého.

Do ohradní zdi jsou vestavěny kapličky křížové cesty. Kapličky pocházejí z 2. poloviny 19. století. Půdorys kapliček je půlkruhový a v jejich nikách jsou uloženy keramické reliéfy z roku 1887, vytvořené Vojtěchem Mottlem, profesorem příborského německého gymnázia. Křížovou cestu tvoří 14 zastavení.

Slavný rodák Franz Glaeser

29. srpen 2015 - 0:00

Dům Františka Glaesera

V tomto domě čp. 33/1 se narodil František Glaeser. (Franz Joseph Glaser či Gläser).

Tento slavný rodák se narodil zde 19.dubna 1798. Jeho rodina byla početná v době velice chudá.

Talent tohoto skladatele se stal v jeho 12letech, kdy se stal také zpěvákem v dvorní kapele v Drážďanech. 

V roce 1815 odešel do Prahy a studoval na Pražské konzervatoři hru na housle a skladbu.  Od svých 15.let složil skladbu pro své rodiště ,,Horní Jiřetín“.

Roku 1816 působil Franz Glaeser ve Vídni, kde pokračoval ve studiu.

Rodák se stal roku 1822 v prestižním vídeňském divadle na Josepfstadtu kapelníkem, kde se seznámil s L. van Beethoven se kterým měl velké přátelství.

Díky jeho snaze se stále zlepšovat, byl Glaeser  díky svým úspěchům se mu ve Vídni podařilo uvést své opery např: Heliodor vládce živlů, Kamenná panna, Dík a nevděk. Po 13letech působení ve Vídni vedl slavný orchestr v divadle Na Vídeňce. Poté kolem roku 1830 se stal kapelníkem v berlínském divadle v Königstadtu a zde komponoval i vedl orchestr.

V roce 1842 se přestěhoval do Kodaně, tam přijal funkci kapelníka v dánském Národním divadle a na žádost krále Christiána  VIII. byl dvorním královským kapelníkem. To pozvedlo celou královskou kapelu a Christián VIII. založil královskou konzervatoř v Kodani pod vedením Franze Glaesra.  Významnou spoluprací bylo složit několik oper pro H.CH. Andersena pro kterého složil např: Rusalku, Svatbu na jezeře Corno.

Řada ocenění např: Rakouský císař Ferdinant I. daroval briliantovým  prsten za mimořádně hudební a hodnotné ztvárnění bohoslužeb. Roku 1844 dostal velké uznání od Hudebního spolku v Kodani a roku 1845 byl jmenován ,,čestným členem Akademie sv. Cecílie v Římě. Dále se píše rok 1847 Dánský král uděluje nejvyšší ocenění ,,Danebrožský řád“ a povýšil ho do rytířského stavu za zásluhu o dánskou národní hudbu. Jeho osoba byla jmenována na šéfdirigenta Královské opery v dánské Kodani a později byl povýšen do šlechtického stavu.

Franz Glaeser zemřel v Kodani 29.srpna 1861 a dostalo se mu velmi vřelého rozloučení široké veřejnosti.

Česká hudba má jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů své historie.

Ve městě Horní Jiřetín se dům (vila) tohoto skladatele nachází na křižovatce ulic Černická a Horská naproti modro-červeno-bílé budově pošty. Najdete na rodinném domu od roku 2004 pamětní desku připomínající jedinečnou osobnost.

Text je pod autorským zákonem. Bez souhlasu majitele je kopírování či jiné nakládání s textem trestné.

Příbor - náměstí Sigmunda Freuda

29. srpen 2015 - 0:00

Na náměstí Sigmunda Freuda stojí několik památkově chráněných budov. Nejmladším památkově chráněným domem je funkcionalistická radnice z let 1936-1938. Ta byla postavena na místě staré renesanční radnice z roku 1564. Zajímavá je i řada renesančních domů s podloubím vedle radnice. Dům č. p. 30 na severní straně má jako jediný balkón. Na domě č. p. 41 je mezi okny 1. patra reliéf, který upomíná na pobyt Jana Sarkandera. Bydlel zde v letech 1587–1590 se svou matkou. V domě č. p. 44 zase přenocoval císař Josef II. U obchodníka Schultze přespal dvakrát. Poprve dne 15. 7. 1766 při své cestě do Ruska a podruhé při zpáteční cestě dne 10. 7. 1767. Na jižní straně náměstí na průčelí domu č. p. 6 je znak kardinála Františka Dietrichštejna, který zde pobýval při svých návštěvách Příbora.

Náměstí bylo v dřívějších dobách vydlážděno říčními kameny, tzv. oblázkovou dlažbou. Po několika rekonstrukcích, poslední v letech 2000–2001 získalo žulovou kostku. Uprostřed náměstí stojí barokní sousoší, které je tvořeno trojicí soch. Sochou Panny Marie s Jezulátkem a sochami sv. Rocha, ochránce proti moru a sv. Floriána, ochránce proti ohni. Sousoší je z roku 1713, z doby posledního moru ve městě. Vedle pak stojí kašna z roku 1899 se sochou Hygie.

 

Rodinné centrum Rozmarýn

29. srpen 2015 - 0:00

Propojením příjemného prostředí s odborným přístupem asistentek pro rodinu vzniká rodinná atmosféra našeho centra, kde naleznete vlídné přijetí, dobrou náladu a respekt k druhému.

Vaše děti budou moci projít různými kurzy od kojeneckého věku až do chvíle, kdy jim zamáváme
na odchod do školních lavic. Zabaví se u nás celá rodina, nasbíráte spoustu nových zkušeností,
zažijete krásné chvíle s novými přáteli.

Adresa:
Čelakovského 4942
43001 Chomutov

Telefon: 774 245 926

Zlín - obchodní a bytový dům E.Pelčáka

28. srpen 2015 - 0:00

Představte si, že jste architekt, nějakou shodou okolností by vás Stroj času zanesl do prvorepublikového Zlína, a vy byste měli pro jednoho podnikatele v centru města vyprojektovat veliký bytový a obchodní dům. Věc má ale háček: budova by měla vyplnit proluku o délce sice 45 metrů, ale šířce jen mezi 4,5 – 6,5 metry... A včil babo raď, že? Pokud si na řešení netroufáte, můžete být zcela klidní: on se ho už dávno před vámi na výbornou zhostil kolega architekt Miroslav Lorenc. Tento muž se právě v té době definitivně rozloučil s firmou Baťa, založil si vlastní projekční kancelář a toužebně čekal na první zakázku. Díky tomu, že jej brzy oslovil vážený zlínský občan a stavebník Eduard Pelčák, který už cítil ve vzduchu hrozbu počínající světové krize a rozhodl se investovat těžce vydělané penízky do nemovitostí, nemuselo panu architektu a jeho spolupracovníkům kručet v žaludku hladem a oni se chutě vrhli do díla. Dlužno dodat, že do díla na svou dobu vzletného, v tehdejší měšťanské zástavbě Zlína moderností a elegancí téměř bezkonkurenčního... leč dnešními vrstevníky dosud ne zcela doceněného. S těmi atypickými rozměry parcely se Miroslav Lorenc vypořádal tak , že objem domu vyřešil vysunutím rizalitu druhého, třetího a čtvrtého patra. Tato masa nad ulici vysunutých podlaží nad obchodním prosklenným přízemím je oživena pásovými okny s vertikálním členěním, které podtrhují monumentálnost díla. Zároveň se budova, dokončená roku 1931, nechtěně stala v soudobé zástavbě rekordmankou, neboť díky své délce vytvořila nároží hned třem zlínským ulicím – Rašínově, Zárámí a Dlouhé.

T.G.Masaryk, do kůry vyrytý. Vrch Ocásek, Chřiby.

27. srpen 2015 - 0:00

Hned se přiznám, že budu psát o vzpomínce, víc než deset let už tomu je. A vzhledem k charakteru památky, o níž se zmíním, netuším, zde dnešní poutník ještě vůbec má možnost vidět, co já tehdy.

Od začátku. Seděl jsem ve svém oblíbeném lokále - studovně vědecké knihovny v Brně - a listoval starými ročníky Moravského vlastivědného věstníku. Nasával jsem inspiraci. Je pravda, že jsem se někdy nechal zlákat spolužáky do jiných lokálů nasávat něco jiného, ale tady jsem býval rozhodně častěji.

A tady jsem ten článek našel. A hned okopíroval. A zařadil do své sbírky na jedno z předních míst. O co šlo? Nějaký místní lidový umělec, někdy v roce 1938, asi v depresi ze státní katastrofy Československa a zániku První republiky vyryl do kůry buku portrét prezidenta T.G.Masaryka. Rytina zdařilá, z profilu, s placatou čepicí na hlavě. Iniciály „TGM“, slovo „ZVÍTĚZÍŠ“. Stalo se tak na úbočí kopce Ocásek, nejvyšší hory této části Chřibů.

Brzo jsem se sem vydal. Ale velkou raději jsem si nedával. Rytina vznikla roku kolem 1938, to už strom musel pár let růst. Obmýtní doba buků je asi 80, možná 100 let. Třeba najdu jen paseku. A i když tu les bude, článek moc přesně konkrétní strom nespecifikoval. Tam můžu chodit celé hodiny…

Výhodou pesimisty je prý to, že může být jen příjemně překvapen. A to byl přesně tento případ. Měl jsem obrovské štěstí, přiznávám. Vydal jsem se nazdařbůh do lesa - a našel, co jsem hledal takřka okamžitě. Nějakých 100 metrů pod vrcholem, pár kroků od turistické značky z Ocásku na Hroby. Byla tam. Rytina prezidenta Masaryka. Už trochu deformovaná růstem stromu, táhly se přes ni praskliny v kůře. Ale byl to Masaryk. Frajer, stále rozpoznatelný na první pohled.

Jen mne trochu mrzí, že nemůžu najít tu kopii inspirativního článku. Mohl bych vás obohatit jménem autora rytiny, přesným datem jejího vzniku a dalšími fakty. Ale co. Důležitější je dojem a ten na mne portrét rozhodně udělal.

Běžte se tam podívat. A neodkládejte to. Kdoví, zda tatíček Masaryk stále zdobí stráně Ocásku. A pokud by někdo skutečně zavítal do těchto hvozdů, prosím, napište, jaký je stav?  Je tam ještě bukový les? A či dokonce-je tam stále v kůře vyrytá podobizna T.G.Masaryka? Podobizna symbolu prvorepublikové svobody, asi tak důležitého pro smutné lidi "mnichovské" doby?

Víte-li kdo něco, napište. Máte-li dokonce fotku, pošlete. Zajímá mě to. Děkuji.

A tak vznáším dotaz, prosbu. Poutníci, kteří směřujete do Chřibů, na Ocásek... Je tam ještě bukový les? A či dokonce-je tam stále v kůře vyrytá podobizna T.G.Masaryka? Podobizna symbolu prvorepublikové svobody, asi tak důležitého pro smutné lidi "mnichovské" doby?

Víte-li kdo něco, napište. Máte-li dokonce fotku, pošlete. Zajímá mě to. Děkuji.

Turistická známka č. 2196 - Muzeum motocyklů Lesná

27. srpen 2015 - 0:00
Muzeum motocyklů Lesná bylo otevřeno v roce 1995 jako jedno z prvních soukromých muzeí motocyklů v České republice. Expozice motocyklů, sidecarů, automobilů i dalších technických zajímavostí je doplněna i řadou strojů zapůjčených od kamarádů a příznivců muzea a rozrostla se natolik, že si vyžádala ještě třetí budovu, historicky však nejcennější – starou formanku. Tato budova nabídla další čtyři výstavní sály a rozšířila tak výstavní prostory muzea o zajímavá místa. http://veteransalon.cz/penzion-camp-vranovsko-muzeum/penzion-camp-vranovsko-o-muzeu

Turistická známka č. 2186 - Zámek Doksy

27. srpen 2015 - 0:00
Původně renesanční zámek byl postaven v Doksech koncem 16. století. Nejvýznamnějšími majiteli zámku a celého panství byli Valdštejnové, kteří měli zámek v držení od roku 1680 do roku 1945. V 18. století byl zámek barokně přestavěn, rozšířen o jižní a východní křídlo a bylo přistavěno druhé patro. Významnou stavební úpravou pak prošel počátkem 20. století. V 19. století byl vybudován anglický park. Zámek nebyl nikdy veřejnosti přístupný, neb byl vždy účelově využitý. V roce 2014 se veřejnosti otevřel zámecký park a v dalších letech se plánuje jeho postupné zpřístupňování. http://www.doksy.com/zamek-doksy/ds-1276/p1=6230

Vysoký vodopád, Jeseníky

27. srpen 2015 - 0:00

Vysoký vodopád vznikl na Studeném potoce po povodni roku 1880. Dnes měří 28 metrů. Je nejvyšším jesenickým vodopádem a jedním z nejvyšších vodopádů v České republice. nachází se v nadmořské výšce 1007 metrů.

Poprvé jsem šla ze Švýcárny po modré značce přes Vysoký vodopád do Bělé pod Pradědem v létě 1991. Podruhé o rok později. Potřetí až po 23 letech (srpen 2015).

V tomto roce je však málo vody. A tak vodopád nechrlí moc vody, spíš málo. Nevím, jestli by se sem dalo jít v zimě, když je všude plno sněhu.

Okolní divočina je nádherná! Sestup ze Švýcárny je poněkud krkolomný, ale za tu námahu stojí. Někteří sem chodí z Bělé a jdou zase zpět. Trasa ze Švýcárny měří 6 kilometrů až do Bělé. Od vodopádu do Bělé jsou to 3 kilometry.

Bělá pod Pradědem, Jeseníky

27. srpen 2015 - 0:00

Bělá pod Pradědem je dlouhá 10 kilometrů a tato horská vesnice se skládá z několika částí: Bělá, Domašov, Filipovice a Adolfovice.

My jsme sem přišli po modré značce ze Švýcárny. Tedy do Bělé, ostatními částmi jsme projížděli.

Bělá leží v krásném údolí obklopená horami. Protéká tudy říčka Bělá. Odtud vedou různé turistické trasy do Jeseníků, odtud je dobré autobusové spojení do Jeseníku.

Atomová spása. Podzemní kryt pod vsetínskou Zbrojovkou.

27. srpen 2015 - 0:00

Možná se to někomu z vás taky přihodilo. Jako několikrát mně. Pohodová procházka po hřebeni Vsetínských vrchů, Soláň, Vsacký Cáb. A při pohledu z terasy Vsackého Cábu dolů do údolí nápad – sejít přes ty lesy a stráně na Vsetín. A když jsem se tak vnořil do lesů, které zas úplně moc neznám, pravidelně jsem po pár minutách zabloudil a nakonec skončil u železného plotu. Ale opravdu plotu. Bytelného, s ostnatým drátem. Plot, který jasně dával najevo, kdo je tady pánem. Jednou jsem narazil i na ostrahu, dva chlapy nekompromisního vzhledu a nekompromisního chování. Rychle jsem byl vykázán zpět do lesa…  Tady totiž začíná areál vsetínské Zbrojovky…

Zbrojovka – to byl po desítky let (a stále je) vsetínský fenomén.  Vznikla v roce 1937 v odlehlém a špatně přístupném koutě republiky a ihned se stala důležitým dodavatelem zbraní a výbušnin pro československou armádu. O dva roky později se sortiment výroby sice nezměnil, jen odběratel byl jiný. Německý wehrmacht na frontách druhé světové války taky s úspěchem užíval zbraně, vyrobené ve vsetínských kopcích.

I v časech následujících byly z bran továrny vynášeny bedny plné kulometů a výbušnin a v rámci studené války přepravovány tajně vojenskými speciály do spřátelených zemí, do Egypta, Sýrie atd. Jen socialistická propaganda tyto podivné „holubičky míru“ překryla (ale rovněž úspěšnou) výrobou textilních a pletacích strojů.

Zbrojovka se nachází až na konci Jasenického údolí, vzdálená od centra města několik kilometrů. Jakoby záměrně ukrytá v kopcích a lesích pod Vsackým Cábem. Obrovský střežený areál, táhne se kilometry úzkými údolími kolem potoků. Dům za domem, hala za halou. V době největší slávy tu pracovaly tisíce lidí. Každé ráno se polovina Vsetína stěhovala do Zbrojovky, po konci směny zase nazpátek. Desítky autobusů. Ze vsetínského nádraží vyjížděla dokonce železniční vlečka, vagóny plné „zbrojováků“. Nakonec i já zde během své středoškolské praxe strávil dva týdny u rýsovacího prkna, abych nabral tu správnou motivaci do dalšího studia.

Snad nebylo na Vsetínsku rodiny, aby některý její člen nepracoval ve Zbrojovce. Můj děda tu konstruoval celý život a byl vždy hrdým „zbrojováckým“ patriotem. Rád vzpomínal. Hlavně na časy druhé světové války. Zbrojovka bývala pochopitelným cílem náletů, často i několikrát za den se rozezněly sirény a pracovníci prchali do krytů. Děda ještě rád šibalsky dodával, že s několika spolupracovníky se naučili drásavý zvuk sirén ignorovat a během nečekané přestávky mohli holdovat své vášni – hraní karet. Bomby nebomby…

Už když jsem to vyprávění slyšel, zpozorněl jsem. Podzemní kryty, to je něco pro mě. Je mi jasné, že musely existovat, ale co je s nimi teď? Staré válečné kryty se jistě adaptovaly na kryty civilní obrany. V dobové publikaci o Zbrojovce jen stručná zmínka: „v okolních stráních byly vybudovány podzemní kryty tak rozsáhlé, že v případě jaderné války by pojaly tři čtvrtiny Vsetína“.  Prochodil jsem nazdařbůh lesy kolem Zbrojovky. Pár podezřelých věcí jsem našel, drobné betonové stavby, možná průduchy z podzemních prostor. Ale žádná možnost dostat se nepozorovaně dovnitř. Samozřejmě, nějaké kryty budou uvnitř areálu, je tam dneska mnoho firem, výroba výbušnin, vím, že právě ty se skladují v podzemí. Ale něco bych přece jen najít mohl…

Nakonec mi štěstí přálo. Informaci přinesl bývalý student. „U křižovatky je velký betonový vchod do podzemí“. O tom jsem věděl, před pár týdny jsem se k němu musel probít přes kontejnery, haldy odpadků, kopřivy a bezdomovecké doupě. „Ten je ale trvale uzavřen“. To jsem taky tehdy zjistil. „Ale pokud vylezete do stráně nad tím vchodem, najdete průduch. A ten je otevřený“.

Hned další den jsem byl na místě, nedočkavostí jsem ani dospat nemohl. Speleologický oděv, asi tam bude špinavo. Čelovku, baterku, foťák. Jen přilbu jsem nechal doma, nerovný strop a stalaktity nečekám…

Zaparkoval jsem kolo na křižovatce, poodešel k zavřenému vchodu ve stráni. Tam, trochu už mimo zraky kolemjdoucích se převlékl. A šplh do strmé stráně. Chvilku jsem bloudil, ale byla to jen otázka času. Najednou tam stál betonový kvádr, z jedné strany otvor. Nahlédl jsem dovnitř. Malý vnitřní prostor, v podlaze černá díra někam dolů. Mám to.

Dvě na sebe navazující šachty mě zavedly do asi dvacetimetrové hloubky. Prolezl jsem ještě kruhovým vstupem, narovnal se a rozhlédl. Členitý podzemní prostor, pravoúhlé chodby, dveře do jednotlivých místností. Vlhkost na stěnách, pod podrážkou občas zaskřípaly střepy. Překvapila mě výbava. Rozvodné a ovládací panely, plynové bomby, cisterna na vodu, filtrační zařízení. Stoly, židle. Kuchyňka i s nádobím. Hodiny. Černý telefon s otočným číselníkem, to už jsem dlouho neviděl. Staré, zažloutlé písemnosti, tak ze sedmdesátých, osmdesátých let.

Prošel jsem každé zákoutí, prohlídl každý detail. Podzemní kryt nebyl zas tak velký, jak jsem si na počátku myslel. Nebyly tu ani žádné ubytovací kapacity, celé zařízení mi spíš přišlo jako nějaký velín.

Zůstal jsem nehnutě stát a vypnul baterku. Úplné ticho. Úplná tma. Stál jsem bez pohnutí asi pět minut a bojoval s rostoucím pocitem tísně. Ale oči se ani trochu nerozkoukaly. Není tu pod zemí jediný foton…

Přišly mi na mysl scény z postkatastrofických filmů. Na planetě radioaktivní pustina, celé lidstvo v podzemních krytech. Brrr, fuj. Raději jsem zase rozsvítil. Hned se líp dýchá. Viděl jsem, co jsem chtěl, po žebříku zase dvacet metrů nahoru. Po břiše jsem se protáhl vstupním otvorem ven, z podzemí do lesa nad křižovatkou. Zase venku. Je tu teplo, světlo. A zvučno…

Ale nevracím se s prázdnou. A to ani, když si odmyslím zajímavý zážitek a cenné poznání. Z podzemní kuchyňky jsem si odnesl hliníkovou konvici a hnědý hrneček s podšálkem. Když z nich odrbu vodní kámen, plíseň a špínu a uvařím si čaj, budou mi připomínat dnešní podzemní dobrodružství.

Turistické rozcestí Moravský Krumlov

27. srpen 2015 - 0:00

Moravský Krumlov je šestitisícové město rozkládající se kolem dvojitého meandru hlubokého údolí řeky Rokytné. Zdejší turistické rozcestí se nachází v jeho historickém centru na Masarykově náměstí naproti objektu místní pošty. Prochází tudy modře značená turistická cesta a začíná či končí zde dálková žlutě značená 52 km dlouhá turistická magistrála vedoucí údolím řeky Rokytné. Modrá značka vede jedním směrem k řece a vystoupá ke kamli sv. Floriána a od něho dojde až ke zdejšímu vlakovému nádraží. Opačným směrem potom pokračuje údolím řeky Rokytné až k nádraží do Ivančic.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.83 Okolí Brna-Ivančicko, GOL 1:25 000 Moravskokrumlovsko

Zázračný pád z bítovské skály. Hrad Bítov.

26. srpen 2015 - 0:00

„Zůstaňte u nás přes noc, pane faráři. V tomto počasí přece nemůžete jít zpátky“. Hrabě Daun vyprovázel kněze až k hradní bráně. Železné veřeje zaskřípaly.

Nebylo to poprvé. Vzdělaný a světaznalý kdousovský farář Jan Stallhofer býval na hradě častým hostem. Jednou týdně zde chodil do hradní kaple sloužit mše a po ní tu často zůstal až do soumraku. Hrabě byl totiž vděčen za bystrého společníka, v dlouhých a učených debatách spolu strávili nejednu hodinu.

Počasí bylo toho večera vskutku neutěšené. Odpoledne se přehnala divoká letní bouřka, příval deště promáčel celý kraj, tma jako o nejhlubší půlnoci a blesky jako bílí hadi projížděli napříč celou oblohou.  K večeru sice přestalo pršet, zato se dosti ochladilo a studený vítr zvedal z řeky Dyje chuchvalce mlhy, která rychle přikryla celý kraj vlhkou a neprůhlednou peřinou.

Farářovy kroky zaduněly po padacím mostě, ještě k němu dolehlo přání šťastné cesty, bouchla brána… A najednou stál Stallhofer sám uprostřed neprůhledné mlhy, stál jen pár kroků od věže, a přesto z ní viděl jen slabé obrysy. Nezřetelná pěšina se vinula dolů z hradního kopce nad strmou, skalnatou strání, porostlou jen řídkými křovinami. Stokrát tudy místní farář šel. Ale dneska, dneska jako by bloudil v cizí zemi. Siluety stromů se vynořovaly z mlhy jako strašidelní duchové a sporá stezka několikrát zmizela zpod Stallhoferových nohou.

Vlhká, namoklá skála, propast, jejíhož dna přes mlhu nevidíš. Snad Janu Stallhoferovi uklouzla noha, snad se mu hlava zatočila z vířící mlhy, kdopak ví. Zapotácel se na hraně strmého svahu, ještě se chtěl zachytit větve, která se vynořila z mlhy, marně. Tělo Jana Stalhofera proletělo mléčnou šedí, narazilo do skály, trochu se zabrzdilo v hlohových křovinách a pak se bezvládně kutálelo příkrým, kamenitým srázem až na břeh říčky Želetavky.

Nezabil se tehdy farář Stallhofer. Byl notně potlučen, to ano. Ale život mu zůstal.  Když se po pár týdnech zotavil a vrátil pod bítovskou skálu, když viděl ten hrozný sráz a stopy svého hrůzostrašného pádu, tehdy klesl na kolena a děkoval nebi za svoji zázračnou záchranu. A jako výraz své vděčnosti nechal ve stráni pod bítovskými hradbami postavit sochu.

Psal se tehdy rok 1738.

Po více než dvou a půl stoletích jsem se prodíral kopřivami ve stráni pod hradem Bítovem.  Těsně za zarostlou, napůl zřícenou branou stojí sousoší. Dobře lze rozpoznat postavu kněze, řítícího se ze skály a anděla, který jej drží. Kněz se usmívá. Ví, že se nemá čeho bát.

Dneska by Jan Stallhofer nepadal příliš hluboko. Dyje tu zmizela pod hladinou přehrady, ani Želetavka již není tou říčkou, na jejímž břehu se kdysi farář probral k životu. Shora sem doléhá pokřik hradních návštěvníku, z druhé strany je slyšet pištění koupajících se dětí.

Socha se drolí. Anděl i kněz se pomalu mění ve štěrk, pak v písek. Nakonec jsou jejich těla odnášena větrem do údolí. Ale přesto - věřím, že dokud tady budou aspoň trochu stát, nikdo se na zdejších skalách nezabije.

Pomník Otto Wichterleho

25. srpen 2015 - 0:00

Pomník Otto Wichterleho se nachází v Praze Petřinách, na Heyrovského náměstí před budovou ústavu makromolekulární chemie AV ČR. Plastika představující košatý strom, v jehož koruně jsou zapsána čísla Wichterleho patentů, je dílem sochaře Michala Gabriela. Se svým návrhem zvítězil ve veřejné soutěži v konkurenci 45 návrhů.

Ubytování U čertovského úlu ve Štramberku

25. srpen 2015 - 0:00

Chcete - li svou dovolenou strávit v malebném Štramberku, lze využít k ubytování i chalupy - dřevěnice. Jedním z nich je romantické ubytování ve stavení U čertovského úlu -I, II, v ulici Záuličí, ve kterémí jsou k ubytování k dispozici apartmány s vybavením. Je v nich vybavení, rychlovarná konvice, sociální zařízení, rohová vana, připojení k internetu. Můžete zde ubytovat i domácího, zvířecího mazlíčka a uschovat zde svá kola. Dvojici roubených stavení -U čertovského úlu, vhodných k ubytování najdete na Medové stezce pod štramberským náměstím. Pokud se zde ubytujete, ocitnete se zde v atmosféře lidových domácností, vcítíte se tak do způsobu bydlení našich předků.

Hrabová, Dubicko - myslivecká chata Svatého Josefa (výlet s kočárkem, opékání pod střechou)

25. srpen 2015 - 0:00

Toto místo znají místní. Jedná se o mysliveckou chatu s názvem Svatý Josef, mají jej i na chatě. Pod střechou je sezení a dají se zde opéct špekáčky. Bohužel o historii se možná dočteme na webu Lesů ČR, ale já nikde o tom nic nenalezla, tak kdyby jste něco vypátrali např. kdy byla chata postavena...Prý se snad dá i pronajmout...Poblíž by měla být i studánka s pitnou vodou a kousek rozcestí Sv.Josefa, kdy doprava dojdete do Rohle a doleva na Bílý kámen.

Kámen v Jalubí. Úvaha o dilematech hledačů pomníků.

25. srpen 2015 - 0:00

Něco se změnilo. Něco je jinak.

 Zkusil jsem jít zpátky pamětí.

 Byl únor, jarní prázdniny. Měl jsem tehdy cestu do Uherského Hradiště, ale očekáván jsem tu byl až večer. Když vyrazím brzo ráno, mám celý den k dispozici. A pár kilometrů od Hradiště je vesnice Jalubí...

 O křížovém kameni v Jalubí jsem měl jen jednu jedinou stopu, starou víc než sto let. Pár řádek v knížce pana Přikryla. A pak už nic. Žádná další zmínka se už nikdy nikde neobjevila. Ani v seznamech nemovitých památek, ani v evidenci ašského muzea, ani v jiných zdrojích Nic. Kámen zmizel. Nepochyboval jsem o tom, že kdysi skutečně v Jalubí stál, Přikrylovy informace byly vždy přesné, dokonce i kresbu jsem v jeho knížce našel. Ale osudy kamenů jsou různé, mnoho jich už zmizelo. Tu je zničili vandalové, tu překážely při zcelování družstevních polí, tu je někdo potřeboval do základů stodoly. A kolikrát se vlastní vahou propadly, země pohltila kámen i vzpomínku.

 Časně ráno vysedám z vlaku ve Starém Městě. Je zima, mlha, slunce ještě nevyšlo a asi dnes ani nevyjde.

 „Snad ani nemá cenu stopovat“, myslím si. „kdo by kam jel v takovém počasí. Těch pár kilometrů dojdu pěšky“. Ale mám štěstí, neušel jsem ani sto metrů a už mi zastavila rozhrkaná škodověnka, za volantem dědula v klobouku. Nasedl jsem, prohodil pár společenských frází a škodovka se hnula hlemýždím tempem dopředu.

 A první překvapení dnešního dne. Z dědka v klobouku se vyklubal penzionovaný historik a architekt, specialista na gotiku, autor mnoha odborných článků. Překvapení bylo oboustranné. Asi ani on netušil, že pobuda s batohem na zádech bude vědět něco o Fulcanellim a katedrále v Chartres...

 „A co vás přivádí do Jalubí?“, ptá se můj nový společník. Svitla mi úžasná naděje. Vždycky při hledání spoléhám na dotazy u místních starousedlíků, vždy se dozvím spoustu věcí, třeba i nové stopy na nové neznámé památky, nové pověsti, nové příběhy. A kdo jiný by v Jalubí měl vědět víc o kamenech, třeba i těch ztracených. A tak jsem všechno vypověděl. O své zálibě, o knížce pana Přikryla i o jalubském tajemství.

 Auto míjelo první domky v Jalubí. Netušil jsem, jaký otřes mi přinese další vteřina.

 Architekt zběžně koukl na pomuchlaný papír s kopií sto let staré kresby. „Jo tenhle kámen. Stojí na návsi před obecním úřadem. Zastavím vám hned u něj“.

 Vystupuju z auta, ještě vnímám pozvání na kafe, můj nový známý bydlí v domku za potokem. Tak takhle skončilo moje dnešní dobrodružství. Dřív, než vůbec začalo.

 Ano, je to ten šutr, přesně odpovídá Přikrylově kresbě. Pečlivě zabetonovaný, pod stříškou ukrytý. Vedle autobusová zastávka, hned za ní obecní úřad, obchod, hospoda… U kamene tabule naučné stezky, logo Evropské unie. Přečetl jsem text. Ano, kámen byl dlouho ztracený, pak jej náhodou vyhrábli bagrem při hloubení nějaké meliorace na poli. Pak byl pohozený někde v příkopě, před pár lety osvícené obecní zastupitelstvo se rozhodlo zachránit zajímavou památku a zároveň zpestřit obecní prostranství. Převezli kámen na náves a zde osadili…

 Mačkám párkrát spoušť fotoaparátu, opisuju text z naučné tabule. Ale cítím, že to dělám jen tak zběžně, z povinnosti, ze zvyku. Bez jakékoliv radosti.

 Prošel jsem vesnicí až nahoru na louky. Země pod nohama na kost zmrzlá, v noci bylo 20 pod nulou. Neproniknutelná mlha, občas se z ní vynoří remízky šípkových keřů. Co teď? Plán na celý den se mi smrskl na dvacet minut.

 A tak jsem se vydal na cestu zpět do Hradiště. Patnáct kilometrů po polích a loukách. Mlha je všeobjímající, svět se zmenšil na deset čtverečních metrů kolem mne.

 Proč cítím to zklamání? Přijel jsem hledat křížový kámen, naděje na úspěch byla mizivá a já jej přece našel. Měl bych být rád. Nebo ne?

 Vždyť je to sotva patnáct let, co jsem ještě za šera vyrážel v Brně ze svých vysokoškolských kolejí. Spolubydlící si jen klepal na čelo, proč se raději pořádně nevyspím. Přes rameno brašnu, v ní zápisník s poznámkami, náčrtník, kopie sto let starých obrázků, křídu, tužku, mapu, později fotoaparát. S sebou bláznivou radost, těšení, představu tajemství, které dneska poodhalím, první na světě.

 Jak opojná, osvobozující nejistota příštích hodin… Netušil jsem, koho dnes potkám, co se dozvím, kam mě cesty zavedou…

 Vracel jsem se večer, utahaný jak kotě. Po kolena od bláta, poškrábaný od trnů, popálený od kopřiv.  Spolubydlící se mohl potrhat smíchy, když jsem mu líčil svůj dnešní den. Naprosto nechápal, co a proč to dělám. Já zase nechápal, jak někomu může stačit pivo a spánek jako životní náplň. Ale stejně jsme byli dobří kamarádi, vysokoškoláci jsou zvláštní sorta lidí, tolerance je úplná.

 Z mlhy nad Jalubím se vynořila boží muka, jak krásný je kámen v krajině…

 A najednou se mi zazdálo, že jsem to začal chápat. Vždyť já na málokteré výpravě hned uspěl. Kolikrát jsem na jeden objev potřeboval dny, týdny, měsíce. Kolikrát jsem nenašel nic, co jsem hledal, si už dávno vzal čas. A přesto jsem byl šťastný. Tak proč, hrome, ten objev v Jalubí způsobil takové rozčarování?

 Všechno je najednou nějak snadnější. Ke smírčím křížům vedou naučné stezky, informační tabule zardousí veškerou radost z fantazie. A to je ještě ten lepší případ. Plakal bych nad smírčími kříži, zazděnými na návsích, potupně seřazených za sebou v lapidáriích či přikovaných k sterilní bezduchosti muzeí. Kde zmizel jejich genius loci? Jejich krása není jen v jejich fyzické existenci, patří k nim místo, kde stojí, patří k nim příběh, který se u nich stal. Vždyť přece tou úvozovou cestou vláčel vrah těžký kříž, tam u té kaple se modlil za duši svou i své oběti. A tam na kraji lesa kříž vlastnoručně vztyčil, tam, kde na kamenech ještě pořád zasychaly kapky krve…

 A lesní pomníčky? Bylo mi patnáct, když jsem hltal vyprávění pana Miroslava Nevrlého o jizerskohorských lesních pomníčcích a tehdy jsem podlehl tomuto kouzlu. Deset let se pan Nevrlý prodíral pralesem, roklemi, pláněmi i rašeliništi. Deset let putování po takřka neznatelných stopách. Že jsou pomníčky Jizerských hor stále Mekkou hledačů lze snadno dokázat. Desítky stránek na internetu, na každé fotky, plánky, GPS souřadnice, geocashihgové poklady… Nedávno jsem do Jizerských hor za pomníčky vyrazil a už to nikdy víc neudělám...  

 Moc mne trápí, jak krajinu znásilňujeme fyzicky. Ale to, jak z ní rveme duši, kouzla, tajemství a tradice, to je snad ještě mnohem horší.

 Večer jsem došel do Uherského Hradiště. Na druhý den pouť přes buchlovské kopce, nocleh ve sněhu na svatém Klimentu, pohostinnost hradní posádky na Cimburku... Ale toho stínu mlžné cesty z Jalubí jsem se už nezbavil.

 Doma jsem si potom otevřel láhev vína a prohlížel svůj archív. Stovky nákresů, poznámek, výpisků, plánku, kopií, fotografií. Některé řádky kostrbaté, ještě teď vzpomínám, jak jsem je psal na kost zmrzlou rukou v ledovém vichru pod Hády. Z některých papírů se ještě pořád drolí tehdejší bláto. Pustil jsem internet. A sázel do Googlu jedno klíčové slovo za druhým. A pak jsem roztopil v krbu a koukal, jak ty zkompromitované složky mizí. Hodiny v archivech, hodiny v terénu. Jedna láhev vína nestačila…

 Druhý den jsem prolistoval to, co po včerejším večeru zůstalo. Čirá, neobnažená tajemství, která prošla sítem z ohně a vína. Tajemství, která žádný globalizační démon nezprznil. A cítil jsem, jak ve mně ta stará, skoro už zapomenutá radost zase roste…

 Z hromádky na stole jsem vytáhl náhodně jeden papír. Co to bude? Tak středověké pohřebiště upírů ve Smolně? Výborně. A jde se zase na to…

Kopřivnice - Ořešák Leopolda Víchy

25. srpen 2015 - 0:00

V Kopřivnici na rohu Masarykova náměstí roste asi stoletý ořešák černý (Juglans nigra). Je vysoký 25 metrů a obvod kmene činí 240 cm. Strom byl z důvodu vysoké estetické hodnoty dne 28. 4. 1997 vyhlášen za památný. Má krásnou mohutnou, široce rozvětvenou korunu a svou ztepilostí je významným krajinotvorný prvkem. Ořešák stojí před  budovou základní školy o jejíž postavení se zasadil první kopřivnický nadučitel Leopold Vícha, podle něhož dostal strom i své jméno.

Stránky

Partneři a sponzoři Klubu českých turistů

Generální partner

Lesy České republiky a.s.

         Partneři

           HAMÉTuristické známkyBoCo

Hlavní partneři

Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví - Pečujeme o Vás každou vteřinuČeské dráhy a.s.Author - evropská značka jízdních kolČeská spořitelna a.s.

         Partnerské spolky

           Asociace A-TOMKST - Klub slovenských turistůPTTK - Klub polských turistů - Polskie towarzysto turystyczno-krajoznawcze OEAV - Oesterreichischer AlpenvereinOesterreichischer TouristenklubFichtelgebirgsverein e.V.Česká asociace Sport pro všechnyFolklorní sdružení České republikySokolJunák – svaz skautů a skautek ČR

Partnerské instituce, organizace a firmy

Český olympijský výborMinisterstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČRMinisterstvo životního prostředí ČRMinisterstvo pro místní rozvoj ČRCzech TourismKonto Bariérykudyznudy.cz - tipy na výletCzeCot - turistický portál České republikyMinisterstvo kultury ČRNárodní památkový úřadMinisterstvo práce a sociálních věcí ČRMinisterstvo zemědělství ČRNárodní zemědělské muzeumTuristické infocentrum KČT Plzeňský Prazdroj

WEBARCHIV - archiv českého webuMediální partneři

Časopis TuristaKAPesní KATalogy volného času KAP-KAPortál DŘEVO a STAVBYČasopis MŮŽEŠ