Jste zde

Domů » Agregátor zdrojů » Zdroje

Tipy na výlety

Tipy na výlety
Výlety Česká republika Výlety
Aktualizace: 2 hodiny 44 min zpět

Na zámku Konopiště Vás čeká setkání s netopýry, medvědy a Sv. Jiřím

22. březen 2017 - 0:00

Pravidelnou autobusovou linkou meziměstské dopravy jedoucí z Prahy Roztyl ke Konopišti. 

 

Zámek Konopiště, který býval středověkým hradem, je znám především jako sídlo arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Málokdo však tuší, že v současnosti má zámek kromě medvěda v hradním příkopu i další vzácné obyvatele. Zdejší sklepení, půdy a rozsáhlý park poskytují útočiště 12 druhům netopýrů. Na Konopišti to tedy v noci opravdu žije!

Hrad Konopiště založil ve 13. století nedaleko svého rodového sídla Benešova, po vzoru francouzských pevností, pražský biskup Tobiáš. V průběhu následujících staletí se zde vystřídala řada majitelů a také hrad samotný prošel velkou proměnou. Do dnešní finální zámecké podoby jej dovedl poslední urozený majitel, František Ferdinand d´Este, následník císařského trůnu zavražděný i s manželkou v roce 1914 v Sarajevu. V roce 1921 převzal zámek československý stát a zčásti ho otevřel veřejnosti. Za II. světové války zde sídlil hlavní štáb SS, po osvobození pak bylo Konopiště návštěvníkům znovu zpřístupněno. Arcivévoda František Ferdinand d´Este se sem za svého života často uchyloval pro neshody na císařském dvoře kvůli nerovnému sňatku s Žofií Chotkovou. Kromě přestavby sídla dal kolem založit rozlehlý krajinářský park, vybudovat růžovou zahradu se skleníky a naplnil své sídlo bohatými uměleckými sbírkami a loveckými trofejemi. To vše je zde možné obdivovat dodnes a také dva unikáty, jimiž jsou historická střelnice s pohyblivými a akustickými terči a muzeum sv. Jiří. Obsáhlá monotematická sbírka s motivy tohoto světce a mučedníka nemá u nás obdoby.

Zámek Konopiště patří mezi významné netopýří lokality ve středočeském kraji. Sklepy a půdy zámku a také rozsáhlý zámecký park obývá 12 druhů těchto tajuplných nočních lovců. Pravidelně tu zimuje
6 druhů netopýrů (n. velký, n. řasnatý, n. vodní, n. ušatý, n. dlouhouchý a n. černý). Jejich početnost v různých letech kolísá v závislosti na konkrétním průběhu zimy, většinou se ale pohybuje kolem
20 - 30 zvířat, nejpočetnější bývá netopýr velký. Netopýři přečkávají zimu nejčastěji ve starých pivovarských sklepích ve svahu pod zámkem. Tato místa si návštěvníci mohou prohlédnout během některých speciálních akcí, jako je např. Hradozámecká noc a při troše štěstí se tak s tajuplnými obyvateli hradu setkat osobně. V teplém období roku využívají netopýři jako přechodný úkryt i zámecké půdy, kde byly nalezeny pobytové stopy netopýrů ušatých a netopýrů rezavých, v minulosti tu byli zastiženi také netopýři velcí. Rozsáhlý zámecký park s množstvím starých doupných stromů, rybníkem, tůněmi a Konopišťským potokem je také významným netopýřím stanovištěm. Běžně se zde můžeme setkat s netopýrem rezavým, nad hladinou rybníka loví netopýři vodní, v korunách stromů netopýři hvízdaví, parkoví či nejmenší a světla lamp podél cest využívají k lovu netopýři večerní. Na Konopišti to tedy v noci opravdu žije! Na zámku jsou také pravidelně pořádány přednášky o netopýrech pro veřejnost, zpravidla v srpnu v rámci Mezinárodní noci pro netopýry.

Něco navíc:

Pravidelné sčítání netopýrů zimujících v zámeckých sklepích realizuje ČESON ve spolupráci se Správou zámku Konopiště od roku 1993. První údaje o netopýrech na této lokalitě však pocházejí již z  padesátých let 20. století. Historické záznamy hovoří dokonce o výskytu vzácného vrápence malého, který zde však po roce 1980 již nebyl zastižen.

V zámeckém příkopu je možné sledovat medvěda ušatého, též zvaného medvěd himalájský. Tradice zdejšího „medvědária“ sahá až do poloviny 19. století.

Velkým lákadlem je také růžová zahrada s tropickými a subtropickými skleníky a množstvím růží oceňovaných často na výstavách.

Rozsáhlým areálem zámeckého přírodně krajinářského parku pak prochází naučná stezka „Historie a příroda konopišťského zámeckého parku“. Dvanáct zastavení je věnováno historii parku,
sochařské výzdobě i přírodním zajímavostem. Více zde: http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-konopiste.htm

 

Na Konopišti je draho, doporučujeme si vzít svačinu s sebou :-)

 

Zámek a a jeho medvěd a také zámecký park s množstvím starých doupných stromů, rybníkem, tůněmi a Konopišťským potokem, kde se vyskytuje mnoho druhů netopýrů :-)

Více informací netopýrech (nejen na Konopišti) zde

 

Rezervace prohlídek na tel: +420 317 721 366 nebo emailu: rezervace@zamek-konopiste.cz. Více informací zde: https://www.zamek-konopiste.cz/cs

 

Velké Karlovice - rozhledna Miloňová - Karlovské jezero, vodopády a nedaleké balvanové pole - Soláň.

21. březen 2017 - 0:00

Výlet jsem pojal jako pěší, ale na mnoha místech by se kolo velice hodilo. Na druhou stranu, jsou zde úseky, které nejsou na kole (ani horském) rozumně sjízdné. Opět to byl výlet plný překvapení. Určitě jsem velice rád, že počasí vyšlo, tak jak by mě o den dřív ani nenapadlo. V sobotu lilo jako z konve, mezitím v pátek, kdy je člověk v práci, bylo počasí naprosto skvělé :-( Nakonec v neděli jsem uviděl modrou oblohu a tak jsem se rozhodl velmi rychle. Tak rychle, že jsem už na autobus musel jít velmi svižným tempem, abych ho stihl. Což se podařilo, tak že jsem do Velkých Karlovic dorazil kolem kolem 9h15. Ovšem hledal jsem dřevěný kostel - asi nejvýznamější objekt Karlovic, který je krásně vidět z vlaku, ale z autobusu ne. Tak jsem se projel kousek dál a než jsem poznal, že jsem někde jinde, tak jsem dojel do Velkých Karlovic - Podťaté. Nevadí, bylo krásně, ale chladněji, prošel jsem se krásnou krajinkou zpět kolem pily a na křižovatce s kapličkou oslavující příchod Cyrila a Metoděje na Moravu odbočil doprava, přešel Vsetínskou Bečvu a kosek za přítokem nyní nenápadného potůčku Ivanová doleva a začal stoupat přímo na kopec k orientačnímu bodu - stožáru základnové stanice mobilních operátorů (to s předpokladem, že k nim pravděpodobně povede nějaká cesta) a nemýlil jsem se. Dokonce nedaleko je rozcestník se směrovkou 1,4 km vzdálené dřevěné rozhledny Miloňová. K ní se postupuje relativně zpříma cestičkou v lese. Místy byly ještě vidět zbytky sněhu. Cesta není značena klasickými barevnými turistickými značkami, ale orientace je pohodová a na spoustě míst jsou rozcestníky.

 

Za nějakou dobu jsem byl u krásné dřevěné rozhledny, na kterou jsem pochopitelně vylezl a odměnou byl krásný výhled do okolí. Mnohdy v dálce zpestřený i zasněženými vrcholky. Viděl jsem majestátnou Lysou horu, neméně majestátný Smrk a tajemnou Kněhyni. V dalším směru dlouhý hřeben Radhoště s kapličkou a vysílačem. Neméně působivý byl pohled i do údolí. Vyjít na tuto rozhlednu nebude problém asi pro nikoho, jen trochu málo pozornosti si při sestupu vyžaduje poslední (nejvyšší) schodiště, které pro někoho může být už dost strmé. Výhledy byly kouzelné, ale jednak foukal studený vítr a ještě jsem měl v plánu spoustu míst. Do obce Miloňov se dalo většinu cesty seběhout a ušetřit spoustu energie a času, který se pak velice hodil. Ke konci tohoto zajímavého klesání opět lesem je potůček, kde se může člověk příjemně zchladit a nabrat další sílu do stoupání na protější bezejmenný kopec s výškou asi 725 m.n.m. kolem hotelu Miloňov. Z tohoto vrchu se začne nejprve pohodově klesat do protějšího údolí. Toto klesání se s postupem času stane čím dál, tím prudší. Ideální je tuto část seběhnout. Menším problémem je to, že je na většině své plochy pokrytá jemným prokluzujícím štěrkem.

  Po krátké chvilce se dostaneme k Jezernému. Pokračuji po žluté a zelené turistické značce. Tyto se po chvíli rozdělí a pokračuji již jen po žluté. Cílem je Karlovské jezero. K němu to je asi tak půl hodinky. Během této části cesty se otevírá spousta zajímavých scenérií. Při pohledu do koryta řeky a okolí je také vidět, že je to kamenitá oblast. To ale vůbec netuším co mě ještě čeká. Kdy jezero je jen malým odvarem toho co uvidím. Navíc ani na internetových mapách není oblast okolo jezera jakkoliv označena. Přitom by si to víc než zasloužila! Kousek za zákazem vjezdu pro auta a motorky se asfaltka začne vlnit a procházím kolem relativně solidně vyhlížejícího zábradlí. A co nevidím na pravé straně? Malé vodopádky (peřeje)! Nemohu odolat a z obyčejné, nijak zajímavé cesty mě to táhne k řece. Vítá mě první krásný balvan a sestupuji níž. Opět krásný příklad v Beskydech a okolí tolik zajímavé flyšové vrstvy a ještě zpestřené protékající vodou. Bohužel i zde jsou lidé, kteří krásu přírody nevidí nebo nechtějí vidět. V polovině kaskádek totiž leží kus pneumatiky od nějakého náklaďáku :-( Když si protáhnu nohy a přejdu přes několik kamenů nahoru otevře se mi pohled na z velké části ještě zaledněné Karlovské jezero. To nejzajímavější a v mapách neznačené ovšem uvidím až se dostanu na cestu a porozhlédnu po okolí.

  Zjišťuji, že vodopádky jsou jen předehrou dalších scenérií. Vidím, že balvanů kolem přibývá a jsou větší a větší. Jak by ne, jsem v poměrně velkém balvanovém (suťovém) poli. Je to jako dáreček se kterým jsem vůbec nepočítal. Procházím se mezi balvany i menšími kameny sem tam přecházím nějaký potůček. Jsem ve svém živlu. Ona klasická drsnější stránka našich nádherných míst kterou mám tak rád. Občas vidím i zbytky lávek, na kterých notně zahlodal zub času. Je trochu škoda, že to zde chátrá - asi to mělo nějaký význam, ikdyž procházet se zde dá bez problémů i bez těchto lávek. Z vršků balvanů vidím tajemná údolí a strmé svahy. Dostávám se k největším objektům, které jsem ten den uviděl. Osobně bych je nazval již skalami. Výškou mě určitě několikrát překonávají (hádám kolem 5 metrů určitě). Nacházím také jednu malou suťovou jeskyňku, pokud ji tak mohu nazvat. Ať ji už někdo chce zařadit do skupiny jeskyně nebo ne, určitě je místem, kde v nepřízni počasí lze určitě přečkat celkem v suchu. Vzhledem k tomu, že netuším jak je to s ubytováním u jezera a další místa jsou dost daleko. Hospůdka v Jezerném je určitě minimálně půl hodiny chůze zpět. Nahoru do kopce a připojení se na červenou turistickou značku to taky není nejblíž. Na Soláň odhaduji kolem hodinky cesty určitě.

  Podle knihy Chráněná krajinná území ČR - Jeskyně by se zde měly nacházet tři menší suťové jeskyně o nevelké hloubce a délce zhruba od tří do sedmi metrů.

  Z balvanového pole pokračuji nahoru k něčemu co vypadá jako nějaké skála. Ve skutečnosti není tak velká jak při pohledu zdáli vypadala. Bohužel nejvrchnější část kopce je pokračováním nepořádku u vodopádků. Tu jsou, pro změnu, rozbité sklenice, je zde spousta střepů - bohužel i v horách jsou skládky :-( Nad skládkou jsou nějaké chaty a po cestě dál se nakonec připojuji na červenou turistickou značku, která mě dovede až na Soláň. V infocentru si koupím dřevěné turistické známky a nálepky. Na dotaz jestli náhodou neví, kde jsou jeskyně nebo místo nazývané Kobylské ďury nedostávám bohužel žádnou odpověď. To co se mi ale uložilo v paměti po čtení krásné tlusté knihy o našich jeskyních (krasových i pseudokrasových) nebylo patrně příliš vzdáleno realitě. 

 Pokračoval jsem západném směrem od infocentra (zvonice) dál. Po asi půl hodině jsem uvidel po stranách cesty různé skalní (spíš balvanové) výchozy a bylo mi jasné, že toto místo by mohlo být v tomhle ohledu zajímavé. Bohužel cesta začala být celá zledovatělá a postup se výrazně zpomalil. Ještě jsem sestoupul kousek pod cestu do hustého jehličnatého lesu, kde ovšem větve vypadali jakoby bez života. Porozhlédl jsem se po okolí, ale nic zajímavého neviděl. Toto místo bylo kousek od louhy s poslední chalupou. Místo s Kobylskými ďurami by mělo být patrně na dohled dolů od tohoto místa. Čas ovšem pokročil tak, že už jsem začal být nervozní jestli stihnu autobus do Vsetína. Vůbec jsem netušil jak dlouho mi bude trvat cesta po asfaltce dolů do Karlovic, ani jsem nevěděl, kde je tam stanoviště autobusů. Jako zálohou byl vlak o kterém jsem si myslel, že by mohl jet i kolem páté odpoledne. Vše ale vyšlo.

  Ze Soláně jsem se na hlavní cestu připojil po půl třetí odpoledne a dole na zastávce autobusů byl kolem půl čtvrté. BUS měl odjíždět kolem čtyř. To už ale na mě dolehla únava, zatáhlo se a začalo být už dost chladno. Jako odměnu za celodenní výlet jsem si pak ve Vsetíně v restauraci Na Špici dal s kámoškou tři velké dvanáctky Radegasta. První byla jen na zahnání žízně :-) Vzhledem k tomu, že za dvacet minut mě čekala dvouhodinová jízda dalším autobusem do Ostravy, tak jen tři :-)

   

 

Opět jsem šel "na vlastní triko", tedy ubytování nepotřeboval a vodu měl sebou. V Karlovicích je míst, kam zajít na pivo nebo posilnění dost, na Soláni by se taky mělo dát něco najít. V Jezerném je malá hospůdka se zajímavou postavičkou na rozcestníku - ta se mi líbila :-). Mnoho studánek jsem neviděl, podle mapy by ale nějaké být měly. Voda z jezera nevypadala moc "zdravě".

 

Nejvíce mě zaujaly, když si odmyslím na některých místech nepořádek od některých nevychovaných lidí, určitě balvanové (suťové) pole a vodopádky u Karlovského jezera. Hezká je také zvonice (infocentrum) na Soláni. A během celé cesty kouzelné výhledy po okolí. Krásná a kultivovaně navržená je podle mě i rozhledna Miloňová.

 

Ceny byly zcela běžné. Za piva a něco dalšího jsem Na Špici dal kolem rozumných 130,- Kč i s dýškem :-)

 

Velké Karlovice - Karlovské jezero, vodopády a nedaleké balvanové pole - rozhledna Miloňová - Soláň.

20. březen 2017 - 0:00

Výlet jsem pojal jako pěší, ale na mnoha místech by se kolo velice hodilo. Na druhou stranu, jsou zde úseky, které nejsou na kole (ani horském) rozumně sjízdné. Opět to byl výlet plný překvapení. Určitě jsem velice rád, že počasí vyšlo, tak jak by mě o den dřív ani nenapadlo. V sobotu lilo jako z konve, mezitím v pátek, kdy je člověk v práci, bylo počasí naprosto skvělé :-( Nakonec v neděli jsem uviděl modrou oblohu a tak jsem se rozhodl velmi rychle. Tak rychle, že jsem už na autobus musel jít velmi svižným tempem, abych ho stihl. Což se podařilo, tak že jsem do Velkých Karlovic dorazil kolem kolem 9h15. Ovšem hledal jsem dřevěný kostel - asi nejvýznamější objekt Karlovic, který je krásně vidět z vlaku, ale z autobusu ne. Tak jsem se projel kousek dál a než jsem poznal, že jsem někde jinde, tak jsem dojel do Velkých Karlovic - Podťaté. Nevadí, bylo krásně, ale chladněji, prošel jsem se krásnou krajinkou zpět kolem pily a na křižovatce s kapličkou oslavující příchod Cyrila a Metoděje na Moravu odbočil doprava, přešel Vsetínskou Bečvu a kosek za přítokem nyní nenápadného potůčku Ivanová doleva a začal stoupat přímo na kopec k orientačnímu bodu - stožáru základnové stanice mobilních operátorů (to s předpokladem, že k nim pravděpodobně povede nějaká cesta) a nemýlil jsem se. Dokonce nedaleko je rozcestník se směrovkou 1,4 km vzdálené dřevěné rozhledny Miloňová. K ní se postupuje relativně zpříma cestičkou v lese. Místy byly ještě vidět zbytky sněhu. Cesta není značena klasickými barevnými turistickými značkami, ale orientace je pohodová a na spoustě míst jsou rozcestníky.

 

Za nějakou dobu jsem byl u krásné dřevěné rozhledny, na kterou jsem pochopitelně vylezl a odměnou byl krásný výhled do okolí. Mnohdy v dálce zpestřený i zasněženými vrcholky. Viděl jsem majestátnou Lysou horu, neméně majestátný Smrk a tajemnou Kněhyni. V dalším směru dlouhý hřeben Radhoště s kapličkou a vysílačem. Neméně působivý byl pohled i do údolí. Vyjít na tuto rozhlednu nebude problém asi pro nikoho, jen trochu málo pozornosti si při sestupu vyžaduje poslední (nejvyšší) schodiště, které pro někoho může být už dost strmé. Výhledy byly kouzelné, ale jednak foukal studený vítr a ještě jsem měl v plánu spoustu míst. Do obce Miloňov se dalo většinu cesty seběhout a ušetřit spoustu energie a času, který se pak velice hodil. Ke konci tohoto zajímavého klesání opět lesem je potůček, kde se může člověk příjemně zchladit a nabrat další sílu do stoupání na protější bezejmenný kopec s výškou asi 725 m.n.m. kolem hotelu Miloňov. Z tohoto vrchu se začne nejprve pohodově klesat do protějšího údolí. Toto klesání se s postupem času stane čím dál, tím prudší. Ideální je tuto část seběhnout. Menším problémem je to, že je na většině své plochy pokrytá jemným prokluzujícím štěrkem.

  Po krátké chvilce se dostaneme k Jezernému. Pokračuji po žluté a zelené turistické značce. Tyto se po chvíli rozdělí a pokračuji již jen po žluté. Cílem je Karlovské jezero. K němu to je asi tak půl hodinky. Během této části cesty se otevírá spousta zajímavých scenérií. Při pohledu do koryta řeky a okolí je také vidět, že je to kamenitá oblast. To ale vůbec netuším co mě ještě čeká. Kdy jezero je jen malým odvarem toho co uvidím. Navíc ani na internetových mapách není oblast okolo jezera jakkoliv označena. Přitom by si to víc než zasloužila! Kousek za zákazem vjezdu pro auta a motorky se asfaltka začne vlnit a procházím kolem relativně solidně vyhlížejícího zábradlí. A co nevidím na pravé straně? Malé vodopádky (peřeje)! Nemohu odolat a z obyčejné, nijak zajímavé cesty mě to táhne k řece. Vítá mě první krásný balvan a sestupuji níž. Opět krásný příklad v Beskydech a okolí tolik zajímavé flyšové vrstvy a ještě zpestřené protékající vodou. Bohužel i zde jsou lidé, kteří krásu přírody nevidí nebo nechtějí vidět. V polovině kaskádek totiž leží kus pneumatiky od nějakého náklaďáku :-( Když si protáhnu nohy a přejdu přes několik kamenů nahoru otevře se mi pohled na z velké části ještě zaledněné Karlovské jezero. To nejzajímavější a v mapách neznačené ovšem uvidím až se dostanu na cestu a porozhlédnu po okolí.

  Zjišťuji, že vodopádky jsou jen předehrou dalších scenérií. Vidím, že balvanů kolem přibývá a jsou větší a větší. Jak by ne, jsem v poměrně velkém balvanovém (suťovém) poli. Je to jako dáreček se kterým jsem vůbec nepočítal. Procházím se mezi balvany i menšími kameny sem tam přecházím nějaký potůček. Jsem ve svém živlu. Ona klasická drsnější stránka našich nádherných míst kterou mám tak rád. Občas vidím i zbytky lávek, na kterých notně zahlodal zub času. Je trochu škoda, že to zde chátrá - asi to mělo nějaký význam, ikdyž procházet se zde dá bez problémů i bez těchto lávek. Z vršků balvanů vidím tajemná údolí a strmé svahy. Dostávám se k největším objektům, které jsem ten den uviděl. Osobně bych je nazval již skalami. Výškou mě určitě několikrát překonávají (hádám kolem 5 metrů určitě). Nacházím také jednu malou suťovou jeskyňku, pokud ji tak mohu nazvat. Ať ji už někdo chce zařadit do skupiny jeskyně nebo ne, určitě je místem, kde v nepřízni počasí lze určitě přečkat celkem v suchu. Vzhledem k tomu, že netuším jak je to s ubytováním u jezera a další místa jsou dost daleko. Hospůdka v Jezerném je určitě minimálně půl hodiny chůze zpět. Nahoru do kopce a připojení se na červenou turistickou značku to taky není nejblíž. Na Soláň odhaduji kolem hodinky cesty určitě.

  Z balvanového pole pokračuji nahoru k něčemu co vypadá jako nějaké skála. Ve skutečnosti není tak velká jak při pohledu zdáli vypadala. Bohužel nejvrchnější část kopce je pokračováním nepořádku u vodopádků. Tu jsou, pro změnu, rozbité sklenice, je zde spousta střepů - bohužel i v horách jsou skládky :-( Nad skládkou jsou nějaké chaty a po cestě dál se nakonec připojuji na červenou turistickou značku, která mě dovede až na Soláň. V infocentru si koupím dřevěné turistické známky a nálepky. Na dotaz jestli náhodou neví, kde jsou jeskyně nebo místo nazývané Kobylské ďury nedostávám bohužel žádnou odpověď. To co se mi ale uložilo v paměti po čtení krásné tlusté knihy o našich jeskyních (krasových i pseudokrasových) nebylo patrně příliš vzdáleno realitě. 

 Pokračoval jsem západném směrem od infocentra (zvonice) dál. Po asi půl hodině jsem uvidel po stranách cesty různé skalní (spíš balvanové) výchozy a bylo mi jasné, že toto místo by mohlo být v tomhle ohledu zajímavé. Bohužel cesta začala být celá zledovatělá a postup se výrazně zpomalil. Ještě jsem sestoupul kousek pod cestu do hustého jehličnatého lesu, kde ovšem větve vypadali jakoby bez života. Porozhlédl jsem se po okolí, ale nic zajímavého neviděl. Toto místo bylo kousek od louhy s poslední chalupou. Místo s Kobylskými ďurami by mělo být patrně na dohled dolů od tohoto místa. Čas ovšem pokročil tak, že už jsem začal být nervozní jestli stihnu autobus do Vsetína. Vůbec jsem netušil jak dlouho mi bude trvat cesta po asfaltce dolů do Karlovic, ani jsem nevěděl, kde je tam stanoviště autobusů. Jako zálohou byl vlak o kterém jsem si myslel, že by mohl jet i kolem páté odpoledne. Vše ale vyšlo.

  Ze Soláně jsem se na hlavní cestu připojil po půl třetí odpoledne a dole na zastávce autobusů byl kolem půl čtvrté. BUS měl odjíždět kolem čtyř. To už ale na mě dolehla únava, zatáhlo se a začalo být už dost chladno. Jako odměnu za celodenní výlet jsem si pak ve Vsetíně v restauraci Na Špici dal s kámoškou tři velké dvanáctky Radegasta. První byla jen na zahnání žízně :-) Vzhledem k tomu, že za dvacet minut mě čekala dvouhodinová jízda dalším autobusem do Ostravy, tak jen tři :-)

   

 

Opět jsem šel "na vlastní triko", tedy ubytování nepotřeboval a vodu měl sebou. V Karlovicích je míst, kam zajít na pivo nebo posilnění dost, na Soláni by se taky mělo dát něco najít. V Jezerném je malá hospůdka se zajímavou postavičkou na rozcestníku - ta se mi líbila :-). Mnoho studánek jsem neviděl, podle mapy by ale nějaké být měly. Voda z jezera nevypadala moc "zdravě".

 

Nejvíce mě zaujaly, když si odmyslím na některých místech nepořádek od některých nevychovaných lidí, určitě balvanové (suťové) pole a vodopádky u Karlovského jezera. Hezká je také zvonice (infocentrum) na Soláni. A během celé cesty kouzelné výhledy po okolí. Krásná a kultivovaně navržená je podle mě i rozhledna Miloňová.

 

Ceny byly zcela běžné. Za piva a něco dalšího jsem Na Špici dal kolem rozumných 130,- Kč i s dýškem :-)

 

Výlet do Rokycan.

20. březen 2017 - 0:00

Podobně jako poštovní panáček, tak i my jsme se rozhodli pro cestu do Rokycan. Na rozdíl od něho jsme jeli vlakem. Město má výborné vlakové spojení jak s Plzní tak i s hlavním městem. A když vlaky jedou bez zpoždění, jsme z naší Šumavy v Rokycanech za necelé dvě hodiny. Navíc jsme během cesty měli čas nahlédnout do minulosti města. První písemná zmínka je z roku 1110 v Kosmově kronice. Tehdy měl v biskupském dvorci císař Jindřich V. určit, že českým knížetem bude Vladislav I. Místo tehdy bylo v majetku církve a v roce 1363 arcibiskup Arnošt z Pardubic zde založil proboštství. Za husitských válek bylo město několikrát dobyto a proboštství vypáleno. Významným pro Rokycany byl rok 1436, kdy se staly majetkem Švamberků. Ti město vlastnili skoro do konce 15. století. V roce 1498 město odkoupil král Vladislav II. a přiřadil ho k městům komorním. V roce 1546 bylo rokycanské proboštství zrušeno a konečně v roce 1584 dostali Rokycany statut královského města.

Další slibný rozvoj města vzal za své během třicetileté války. Město se díky železářské výrobě dosti rychle vzpamatovalo. Devastující se pro město ale staly dva požáry a to v roce 1757 a 1784. Především druhý požár zničil celé staré město a to bylo v podstatě znovu postaveno. Ve druhé polovině 19. století se rozvinul průmysl, který byl zaměřen na zpracování železa. Významnými podniky této doby byly Hirschovy a Guthovy železárny či Bedřichova huť. Ve městě bylo v tomto období postaveno několik veřejných budov. Stopku rozvoji vystavila 1. světová válka. Po ní ale dochází k oživení a nové podniky Hamiro, Marila a továrna na jízdní kola se staly známými i v zahraničí. V současnosti mají Rokycany okolo 14 000 obyvatel a je zde několik podniků zaměřených na automobilový průmysl. Zda je to správná cesta na to odpoví až časy budoucí.

 

 

 Vystupujeme na nově opraveném nádraží a naše první kroky vedou na náměstí 5. května. Stojí tu pomníky obětem 1. světové války a obětem fašismu. Palackého ulicí jdeme na Masarykovo náměstí do informačního centra v budově radnice. Mapu Rokycan a nějaké čtení o městě jsme tady dostali a můžeme jít za památkami města. Kde jinde začít, než na náměstí. Náměstí dominuje budova radnice. Je to dvoupatrová barokní stavba z let 1804 až 1808. V roce 1931 byly provedeny novobarokní úpravy průčelí. Na budově jsou pamětní desky Mistra Jana Rokycany a druhá připomíná osvobození města americkou armádou. Nepřehlédnutelný je barokní mariánský sloup z roku 1770. Objevujeme i několik zajímavých domů, k těm nejhezčím patří dům nedaleko kostela. Kostel Panny Marie Sněžné byl postaven ve 14. století. Po požáru v roce 1784 byl přestavěn podle plánu J.N. Paliardiho. O rok později se začala stavět věž, která byla dokončena v roce 1788. Severně od kostela je budova muzea a k zajímavým objektům patří i masné krámy z 1. poloviny 19. století.

Pokračujeme severní částí starého města, západním směrem do parku U Plzeňské brány. Původně byl v těchto místech hřbitov a to až do roku 1931. Ke zrušení hřbitova došlo až v roce 1967 a do současnosti se dochovalo několik hrobek a budova márnice. Významnou památkou parku je kostel Nejsvětější Trojice. Byl postaven mezi roky 1609 až 1615 v pozdně renesančním slohu. V parku je i několik nových architektonických prvků. K nim patří fontána, labyrint či trojitá dřevěná brána. Vracíme se kolem severní části města, kde stojí za pozornost budova starého mlýnu a několik veřejných budov. V SZ části města hledáme zbytky středověkého opevnění. Něco málo objevujeme, kolem domu V brance se vracíme na náměstí a pokračujeme přes Malé náměstí k řece Klabavě. Je zde několik barokních domů a socha sv. Jana z Nepomuku. Další socha uvedeného světce je na břehu řeky Klabavy. Na nábřeží nacházíme místo, kde stál rodný domek Jana Rokycany a o něco dál je replika barokní kaple. Starou část města máme za sebou a pokračujeme při řece k severu. Přecházíme most a jdeme k Holoubkovskému potoku. Při cestě je kaple Panny Marie Bolestné. Za potokem přecházíme pod svah, kde začíná křížová cesta na Kalvarii. Jednotlivá zastavení tvoří kamenné pilířky s obrazy na plechu a jsou v poměrně dobrém stavu. Na vrcholu stojí okrouhlá kaple z roku 1857. Uvnitř je umístěn kříž. Vracíme se východní částí města do středu. Domky jsou tu většinou přízemní a mezi nimi vyniká budova bývalé hospodářské školy. Procházíme několika uličkami starého města a hledáme místo k posezení.

 

 

První zastávkou je kavárna na náměstí nedaleko kostela a v příjemném prostředí si dáváme malou svačinku. Na oběd jdeme do hostince Na Hradčanech. Množství aut před hospodou je signálem, že se tady chutně vaří. To se o něco později potvrzuje a navíc tu mají dobře ošetřené pivo.

 

 

Rokycany byli pro nás městem méně známým a tak převládala zvědavost, co tady uvidíme. Kromě již popsaných památek tu bylo ještě několik drobností, mezi kterými byla nádherná litinová pumpa u náměstí 5. května. Muzeum je zaměřené na vývoj železářství, zkameněliny a něco i z nedávné historie. Pro zájemce o vojenskou techniku tu je muzeum na demarkační linii. Když to všechno shrneme, tak se nám v Rokycanech líbilo.

 

 

 

Vycházka městem se vejde do tří kilometrů a chodí se, kromě malého stoupání na Kalvarii, po rovině. Informace o muzeích jsou na www.muzeumrokycany.cz a www.bahna.eu. Pokud návštěvník přijede autem, lze parkovat na několika parkovištích. Vlaky v obou směrech jezdí v hodinových intervalech.

 

Krajem doktora Kittela

19. březen 2017 - 0:00

Osada Krásná, dnes územně spadající pod obec Pěnčín, byla v 18. století místem, kde působil pro svou dobu velice záhadný doktor Kittel. V muzeu, které zde bylo otevřeno v roce 2010 se dozvíme mnoho o životě a praktikách tohoto legendárního doktora, který byl ve své době obviňován i ze spolčení s ďáblem, pročež si od místních vysloužil přezdívku Faust Jizerských hor. Doktor Kittel nebyl jen lékařem, ale byl i místním mecenášem. Jeho zásluhou byl v Krásné vystavěn kostel s farou. Nejvýznamější stavbou, kterou nechal v Krásné vystavět je na svou dobu obrovský dům zvaný Burk, který složil jako lékárna, nemocnice a sanatorium zároveň.

Po prohlídce všech zajímavostí v Krásné se pak odsud můžeme vypravit i na výlet, který nás zavede na jednu z nejhezčích kamenných rozhleden Jizerských hor. Z Krásné vede modrá a následně pak zelená turistická značka k rozhledně Černá Studnice. Z ní pak máme jako na dlani celý kraj, kde tajemný doktor Kittel v 18. století působil.

 

Jan Josef Antonín Eleazar Kittel se narodil v Krásné, dříve zvané Šumburk, 3. února 1704. Pocházel z rodiny kde ranhojičství, bylinkářství a léčitelství mělo dlouhou tradici a tudíž následoval odkaz svých předků. V roce 1727 se oženil a se svou ženou měl jedenáct dětí. Nikdy nestudoval žádnou lékařskou universitu. Díky svým znalostem však byl vyhledávaným lékařem nejen v místním kraji, ale jezdil léčit i do šlechtických rodin do Prahy a Vídně. Ve čtyřicátých letech nechává v Krásné postavit obrovský dům zvaný Burk. V této budově si pak zřizuje např. i pitevnu, dále poznává další záhady lidského těla a to tak důsledně, že se nebojí pouštět i do takových složitých operací, jako jsou operace očí. Právě díky Burku a všem věcem, které se v něm dějí je často osočován ze spojení s ďáblem. Asi právě proto, jako protiváhu těmto nařčením, nechává v padesátých letech vystavět v Krásné kostel i s farou, kde se následně jeden z jeho synů stává prvním krásenským farářem. Doktor Kittel umírá v Krásné 16. listopadu 1783, ale jeho věhlas a legendy o něm přetrvávají ve zdejším kraji dodnes.

Rozhledna Černá Studnice je součástí turistického areálu na nejvyšším vrcholu Černostudničního hřebenu. Kamenná, 26 metrů vysoká věž i s přilehlou turistickou chatou s restaurací byla postavena v roce 1905 na místě, kde již od roku 1885 stála dřevěná vyhlídková plošina. Z rozhledny je krásný kruhový výhled na Jizerské hor, Krkonoše, Ještěd, Český ráj či Ralskou pahorkatinu. Zajímavým vyhlídkovým místem je i nedaleká skalka, která byla na vyhlídku upravena ještě před stavbou rozhledny. Další zajímavostí je i pod skálou se nacházející malé arboretum, které bylo v nedávné době obnoveno na místě, kde bylo zřízeno již v roce 1923.

 

Malé občerstvení v podobě ochutnávky bylinného sirupu nám bylo poskytnuto bezplatně při návštěvě Kittelova muzea, další občerstvení jsme si dali v restauraci u rozhledny.

 

Nejvíce se nám líbilo v Kittelově muzeu. Expozice je zajímavá a to hlavně díky všemožným legendám o doktorovi Kittelovi.

 

Kittelovo muzeum je otevřeno od května do srpna denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin, v září o víkendech od 10-18 hodin. Základní vstupné 50,- Kč. Letošní turistickou sezónu  2017 zahajují 1. května, kdy se v Krásné uskuteční tzv. Kittelova pouť.

Rozhledna Černá Studnice je otevřena od středy do neděle od 10-17 hodin, základní vstupné 50,- Kč. 

 

Divoká zahrada Hostivař

18. březen 2017 - 0:00

Na dnešní výlet se vydáme z Chodova autobusem č. 197 nebo 177 do zastávky Donovalská, tam vystoupíme a přejdeme na druhou stranu na autobus č. 181 a jedeme do zastávky K Obecním hájovnám. Stejnojmenou ulicí se kousek vrátíme a zahneme doleva .

 

V zahradě je plno kachen, hus a labutí, které se mohou i krmit a z vršku je na celý rybníček moc hezký výhled. V horní části jsou daňci a mufloni . Nazpátek můžete jít stejnou cestou nebo jako my kolem zahrady stále dolů až dojdete na rozcestí, kde napravo do kopečka je Hostivařská přehrada a doleva za zatáčkou Toulcův dvůr.

 

Svačinu jsme měli s sebou, najedli jsme se po cestě.

 

Celá zahrada je moc hezky udělaná, byla to krásná procházka .

 

Nikde se nic neplatí, celá zahrada je zdarma.

 

Naučná stezka - Thomayerovy sady

18. březen 2017 - 0:00

Na dnešní výlet jsme se vydali metrem ze stanice Palmovka, výstup z metra Divadlo pod Palmovkou odtud lze jet jednu stanici tramvají nebo dojít ten kousek pěšky, stále rovně až budete mít po pravé straně Libeňský zámek Také je možno jet tramvají z Florence a vystoupit na zastávce Stejskalova. Stezka obsahuje 20 naučných tabulí a začíná nalevo dole od Libeňského zámečku. My to vzali opačně, nahoru do kopečka napravo vedle zámečku kolem kostela sv. Vojtěcha.

 

Byla to moc krásná procházka, z vršku je moc hezký výhled na Prahu, dole u vody jsou nutrie, které se nechají i krmit z ruky a také je tam velké dětské hřiště. Zpátky můžete jít opět na tramvaj nebo jít podél vody až do Holešovic

 

Svačinu jsme měli s sebou, najedli jsme se u hřiště, kde jsou dřevěné lavičky se stolečkama.

 

Největší úspěch mělo krmení nutrií, rozkvetlé kytky a dětské hřiště.

 

Nikde se nic neplatí

 

Ze Svatého Hostýna na Skalný a dále až na Troják.

13. březen 2017 - 0:00

Pohodový celodenní výlet, který by se určitě dal zvládnout i na kole, nicméně nyní jsem šel pěšky. Ze Vsetína jsem vyrazil ráno v 9h45 autobusem směr Přerov. Pod Hostýn, na zastávku Chvalčov - hotel Říka, jsem dorazil v 10h35. Od této zastáky jsem se několik desítek metrů vrátil a přešel na druhou stranu k rozcestníku a závoře. Za ní za chvíli odbočil nenápadnou pěšinkou do lesa přímo do kopce směr Svatý Hostýn. Pokud se doteď dalo říc, že bylo relativně chladno, tak v tomhle kopci už mi zima rozhodně nebyla. Během asi čtvrt hodinky jsem se dostal na asfaltovou cestu, kde už jsem postupoval odpočinkovějším tempem - zdaleka nebyla tak příkrá jako má zkratka. Po nějaké době jsem uviděl Lom u Švajgrovky. A ač lomy jakožto díla přírody výrazně poškozené člověkem z tohoto důvodu moc "neberu", tak jsem přece jen neodolal a šel se podívat. Nakonec jsem nelitoval, protože jsem zde nalezl něco co jsem vůbec nečekal. Ano, hora už od zastávky vypadala vcelku kamenitě, ale že se mi tady podaří najít jeskyni jsem vůbec nečekal. Ve svahu lomu jsem uviděl více vstupů někam do podzemí vesměs neprůchodné. Až ten poslední, který jsem uviděl skutečně úplnou náhodou, vypadá jako něco co bych už jeskyní nazvat mohl. Vstup by se asi musel poněkud zvětšit, aby se dalo prolézt. Možná, že by byl průlezný již teď, případně si myslím, že by neměl být problém jej trochu zvětšit - jak jeskyňáři říkají - jeskyni otevřít. Hloubku odhaduji minimálně metr a půl, ale patrně víc. Vzhledem k tomu, že jsem slíbil, že ten den do žádné jeskyně nepolezu, jsem udělal jen pár fotek. Navíc, ať už je to lom a ať si takových míst mohu jakkoliv nevážit, pokud se tento podzemní otvor dá nazvat jeskyní, tak není možné jen tak provádět jakékoliv úpravy nebo změny těchto míst. Třeba už je toto místo zavedeno v JESO (Jednotná Evidence Speleologických Objektů) a má i nějaké pojmenování. Hlavním bodem výletu byl ale Hostýn a vrchol se skalami - Skalný. Vzhledem k tomu, že tato místa vůbec neznám, tak jsem zrychlil tempo abych se v rozumném čase přiblížil Hošťálkové odkud jsem se chtěl vrátit večer do Vsetína. Schody ke svatostánku na Hostýně jsem viděl jen několikrát, když jsem kdysik dávno zkoušel jak daleko na kole za jeden den dojedu (cesta Ostrava - Odry - Teplice nad Bečvou - Bystřice pod Hostýnem - Holešov - Hulín - Kroměříž až do Zdounek, kde jsem se otočil a vracel zpět do Ostravy).

 

Výlet byl výsledkem velmi rychlého plánu. Tak rychlého, že až v autobuse jsem zjistil, že nemám vytisknuté úplně nejvhodnější mapy a v průvodci měl mapy, které končili někde u Hošťálkové :-) Pro nejhorčí případ jsem si mypy kolem devíti hodin ještě ofotil - ale prohlížet si mapu ve foťáku není zdaleka nevhodnější :-) Nakonec jsem měl štěstí a díky ochotě paní v malém infocentru na Hostýnu jsme nakonec našli krásnou mapu i se skalami a popisem dalších míst k inspiraci na další výlety po okolí. Děkuji. Zajímavé jsou stavby proslulého S. Jurkoviče (nejslavnějšími jsou určitě stavby na Pustevnách nebo v Luhačovicích) - tzv. Jurkovičova křížová cesta. Krásná je kamenná rozhledna, kterou ovšem ruší rotory větrné elektrárny. Ta tu podle mě vůbec nepatří :-( Základní kámen rozhledny na nejvyšším bodě hory položil samotný František Josef I. Tloušťka zdiva je místy až jeden metr. Dnes má výšku asi 15 metrů. Je tedy o něco nižší než nejvyšší skalnaté přírodní zázraky Valašska a okolí, ať už uvažujeme vystupující nad nebo klesající pod povrch. Podle informačního materiálu z Hostýna není tato rozhledna přístupná, podle informací na rozhledně by ale vstup nemusel být vyloučený. Po Hostýnu jsem směřoval k hlavnímu bodu mého výletu - tím byl vrchol Skalný. Zde jsem se skutečně vyřádil - krásné místo. Každý si může vybrat skály nebo balvany, které mu vyhovují. Neodolal jsem ani já a našel jsem si různé cestičky, kde jsem se pokusil i já naprostý nehorolezec vylézt :-) Stejně tak i pořádné skály, kde jsem jen žasnul. Poznal jsem i nešikovnost míst porostlých mechem, kde alespoň mé boty moc nedržely i to jak výrazně nesnadnější je lézt dolů. Jsou zde i pamětní destičky horolezců které si hory nebo skály vzali natrvalo. Jsou umístěny na nejmajestátnějších skalách.

  Nějakou tu hodinku jsem na Skalném strávil, pak se podíval na hodinky a zjistil, že už mnoho času není. Tak jsem se s krásnými skalami rozloučil, zvýšil tempo, místy i běžel ať získám něco k dobru. V okolí je spousta dalších skalních objektů, jeskyní případně zřícenin, ale na ty už čas nezbyl. Co se mi líbilo, byly nádherné výhledy po okolí. Ze Skalného jsem pokračoval přes Klapinov dále po zelené turistické značce na Holý vrch, kde byla cesta hodně blátivá, poté na rozcestník U Tří kamenů, Pod Křížkem, kolem Hrubé Jedle dále na rozcestník U Čéšků a na Troják. Před změnou plánu mého výletu jsem chtěl jet jen do Hošťálkové - Kadlůbku a odtud do Damašku, kde by měla být pseudokrasová jeskyně a jít opačným směrem přes rozhlednu Marušku na Troják a opačným směrem na Hostýn. No, nevyšlo úplně vše co jsem chtěl, ale s výletem jsem naprosto spokojen a nelituji, že jsem plán změnil.

 

Možnost ubytováni je na Hostýně. Ale jako u každého výletu je vhodné se na ubytování informovat při jeho plánování.

 

Nejvíce se mi určitě líbily skály na Skalném.

 

Kupoval jsem turistické známky - ty si držely svou standartní cenu 30 Kč a pivo na Trojáku stálo 26 Kč.

 

Z Vrbičan k Windsoru

12. březen 2017 - 0:00

Dálnice D8, kilometr 44 a nad benzinovou pumpou na zarostlém návrší zbytky loveckého zámečku Windsor. Kdo z projíždějících by si tohoto místa nevšiml. A právě toto místo a nedaleký zámek ve Vrbičanech jsou hlavními cíli při tomto výletě.

Autem přijíždíme do Vrbičan, obce na okraji Českého Středohoří. Parkujeme u zámku a po jeho prohlídce se vydáváme i k druhému cíli, k bývalému loveckému zámečku Windsor. Cesta z Vrbičan k Windsoru není nijak náročná na orientaci, i když není značená. 

Po projití zámeckou zahradou a alejí na ni navazující se dáme vpravo směrem k dálnici. Okolo dálnice pak dojdeme až k Windsoru a nazpět se vracíme stejnou cestou. 

 

Barokní zámek Vrbičany byl vystavěn na místě, kde dříve stávala tvrz a poplužní dvůr na konci 18. století rodem Kresselů z Kvartenberku. V polovině 19. století prodává tento rod zámek rodu Herbersteinů. Ti objekt rozšiřují o dvě přízemní křídla a přistavují k zámku i hospodářský dvůr. Herbersteinové vlastní zámek až do roku 1938, kdy je na něj uvalena vnucená správa a jako správce je sem dosazen baron von Hartrot. Baron von Hartrot patřil ke skupině německých důstojníků připravující atentát na Hitlera. Po nezdaru tohoto atentátu se baron na zdejším zámku zastřelil. V roce 1945 zde byla zřízena škola Hitlerjugend a v roce 1946 byl zámek zkonfiskován podle Benešových dekretů. Od roku 1946, kdy byl zámek ve státních rukou, začíná pomalu docházet k jeho chátrání. Objekt je využíván např. jako internát SOŠ zemědělské, ale s jeho spravováním si nikdo moc hlavu neláme. Až v roce 2011 zakupuje zámek firma Sempra Vrbičany a pomalu se rozjíždí náročná oprava objektu. V roce 2015 je opravena střecha a jedno přízemní křídlo zámku, na zámek přichází nový kastelán a tak toto místo opět ožívá. 

Windsor - bývalý větrný mlýn holandského typu, který zde stával od roku 1843 byl v roce 1870 přestavěn na lovecký zámeček v novoanglickém stylu. Majitel stavby však nedlouho po přestavbě zbankrotuje a zámeček začíná chátrat. Snaha o znovuoživení tohoto místa přichází v roce 1945, kdy je zde zřízena výletní restaurace. Ta však po nějaké době zaniká a místo je opět opuštěno a znovu pozvolna chátrá. Tento stav trvá bohužel i do dnešních dnů, i když paradoxně je tato stavba již od roku 1958 chráněna jako kulturní památka.

 

Výlet je na necelé dopoledne, takže stačí mít s sebou něco z vlastních zásob.

 

Nejvíce nás zaujal zápal kastelána, který se pustil do znovuoživení tohoto místa. Zámek je i nadále v rekonstrukci. Po projití opravenou salla teranou je možno si prohlédnout jedno opravené přízemní křídlo zámku a pak již návštěvník prochází po staveništi. Určitě nás také zaujalo místo, kde bylo nalezeno tělo barona von Hartrota po jeho sebevraždě a pěkně je i upravený zámecký park přiléhající k objektu.

 

Bývalý lovecký zámeček Windsor je volně přístupný, na zámku ve Vrbičanech se platí vstupné spíše symbolické. Prohlídka tohoto zajímavého místa vyjde na 20,- Kč.

Otevírací doba zámku v roce 2017: květen, červen, září a říjen o sobotách a nedělích od 10-16 hodin, červenec a srpen denně mimo pondělí 10-16, v ostatních měsících roku a v dny, kdy není zámek běžně přístupný je možno si jeho prohlídku domluvit s kastelánem na tel. čísle 731005123.

 

Suchý vrch v Budětické vrchovině.

11. březen 2017 - 0:00

Suchý vrch ( 533 m.n.m.) se nachází asi 2 kilometry severně od sušického nádraží. Pod jeho západním svahem protéká říčka Ostružná, údolím také vede silnice a železniční trať. Probíhá tudy i západní hranice přírodního parku Buděticko. Samotný vrch je součástí chráněného území. Jeho hřeben je protažen ve směru jih – sever. Na západním svahu převažuje les s převahou jehličnatých stromů. Samotný vrchol je v severní části hřebene na pastvině, která zabírá celý východní svah. Z fauny lze jmenovat srnčí zvěř a divoká prasata. Květena je poměrně chudá a zahrnuje druhy, které vyžadují sušší a slunná stanoviště. To, za čím se na Suchý vrch chodí, jsou velmi hezké výhledy do všech světových stran a z několika míst se otevírají výhledy i na hory Šumavy.

 

 

Na sever proti sušickému nádraží směřuje cesta k řece Ostružné. U řeky se přejde na její levý břeh a pěšinkou po břehu řeky se jde proti proudu k nedaleké silnici. Po té se dojde k objektu továrny Koramex. Před továrnou se odbočí vpravo na louku, nad níž je několik chat a vrchol Ostré ( 529 m.n.m.). Pokračuje se po louce stále k severu. Odtud je již vidět vrcholek Suchého vrchu. Při dolní straně je pás křovin, kde na jívách vítají jaro kočičky a jehnědy na lískách se přebarvují do veselejší žluté. Za výhledy se ale musí vystoupat o několik desítek metrů výše k okraji lesa. Tady to začíná jako na filmovém pásu. Na západě je vidět Svatobor, k SZ kostelík na Zdouni a hřeben Svatoborské vrchoviny. Na severu je ves Tedražice a v dálce za ní táhlý hřeben Vidhoště. Po louce se při okraji lesa dojde k polní cestě a po ní se přijde ke křížku pod starými lipami.

K jihu se rozkládá rozlehlá pastvina a v dálce je vidět pásmo Šumavy. Po několika minutách se dojde na vrchol, ze kterého je vidět západní část Budětické vrchoviny. Na severu je Hora a na SZ již zmíněná Svatoborská vrchovina. Z vrcholu se po louce sestoupí do sedla mezi Suchým vrchem a Ostrou. Výhledy jsou opět nádherné. Projde se přes vrchol Ostré a sestoupí na její jižní svah. V údolí se třpytí Ostružná, která tu vytváří několik oblouků a mění směr k východu. Za ní je vidět východní část města Sušice a v dálce Šumava, které v této části vévodí Křemelná. Pokračuje se k pásu křovin, ve kterém je nutné najít pěšinku. Po té se sejde k řece a odtud je nádraží na dohled.

 

 

Pokud se po výletu ozve žaludek, lze doporučit hospůdku nedaleko nádraží. I na nádraží je stánek s občerstvením a v hale u pokladny je automat na kávu a nápoje. Když se někomu Sušice a její okolí zalíbí, možností ubytování je více než dost.

 

 

Výlet na Suchý vrch je sice krátký, ale výhledy jsou jedinečné. Navíc potkat tady člověka i přes blízkost města je nepravděpodobné. Klidné a krásné místo jako stvořené pro romantické duše. Tady se musí líbit každému.

 

 

Celá cesta je dlouhá okolo 5 až 6 kilometrů s celkovým převýšením okolo 60 metrů. Turistické cesty tudy nevedou, ale jedná se o přehlednou oblast. Většinou se jde volně po loukách a polních cestách.   

 

VYSMÁTÉ LÉTO KADAŇ 24.6.2017

9. březen 2017 - 0:00

Kadaň - možnost dopravy, na kole, autem, vlakem či autobusem. Možnost stanování

 

JIž tradiční hudební festival v Kadani se uskuteční na veřejném prostranství u řeky Ohře, více info o vstupném a programu na webových stránkách pořadatele.

www.vysmateleto.cz

 

starava bude zajištěna ve stánkovém prodeji přímo na místě konání akce

 

hudební scény, občerstvení, město jako takové, výhled na historické památky

 

více informací o vstupném a programu na webových stránkách pořadatele akce 

 

pARTy ve Františkánu 10.6.2017

9. březen 2017 - 0:00

Kadaň, možnost dopravy, autem, vlakem či autobusem, možnoi na kole

 

kulturní akce ve Františkánském klášteře - přednášky, hudba, divadlo....

Jak už samotný název napovídá pARTy ve FRANTIŠKÁNU je festival zaměřený na různé druhy umění a zároveň také oslava umění. Přiďte si i vy užít pohodový den do prostor františkánského kláštera v Kadani

 

stravování bude zajištěno příímo v areálu kde se kace koná

 

zahrady kláštera, hudba, divadlo, přednášky, výhled na řeku Ohři, Kadaň

 

vstupené 380,- kč v předprodeji, více informací na http://partyvefrantiskanu.cz/

 

PIVNÍ SLAVNOSTI KADAŇ 17.6.2017

9. březen 2017 - 0:00

Kadaň - františkánský klášter. Možnost dopravy, autem, vlakem či autobusem

 

Vstupné: 50 Kč se sklenicí / 30 Kč bez sklenice
Oslava národního nápoje, kultivace jeho požívání a obecná pivní osvěta spojená s propagací malých pivovarů - to je hlavní motiv již pátého ročníku kadaňských pivních slavností.
V areálu Františkánského kláštera se tentokrát setká 8 pivovarů, jejichž cca 30 piv se utká o přízeň diváků v soutěži „O zlatou zátku“. Ke vstupence v ceně 50 Kč obdrží návštěvníci i třetinovou sklenici a za pivní groše si budou moci koupit pivní vzorky. Ochutnávat se bude ovšem i z oblasti gastronomie a bohaté kulturní nabídky. Chybět nebude možnost projížďky na koni ani ukázka vaření středověkého piva. O děti bude postaráno v dětském koutku. Akci zakončí slavnostní vyhlášení výsledku diváckého hlasování o nejlepší pivo.

 

možnost stravy přímo v areálu františkánského kláštera, ochutnávky vybraných doprot k pivu

 

zahrady františkánského kláštera, prezentace minipivovarů

 

vstupné se platí 30,- kč bez sklenice a nebo 50,- kč při zakoupení sklenice na ochutnávky piv

 

NAROZENINY MAXIPSA FÍKA 3.6.2017

9. březen 2017 - 0:00

Kadaň, možno vlakem, autem či autobusem, více informací na infocentrum1@mesto-kadan.cz

 

NAROZENINY MAXIPSA FÍKA 3.6.207 OD 10.00 HODIN

Mnozí lidé se diví, proč bude slavný pohádkový hrdina slavit narozeniny právě v Kadani. Věc je však jednoduchá. Fík se narodil v nedalekém Ahníkově a protože tato vesnice už bohužel zmizela, oslaví narozeniny v nejbližším městě - Kadani. Tím spíš, že jeho duchovní otec, spisovatel Rudolf Čechura, měl ke Kadani blízký vztah. Oslava narozenin Maxipsa Fíka bude vlastně velikým dětským festivalem na nábřeží. Co by to ale bylo za narozeniny bez oslavence. I sám Maxipes samozřejmě přijde. A bude rozdávat podpisy, a také ceny vítězům her a soutěží.
akce je zdarma a koná se na nábřeží maxipsa Fíka u řeky pod františkánským klášterem.

 

možnost stravování přímo na akci ves tánkovém prodeji, blízké restauraci Split

 

Maxipes Fík, Nábřeží Maxipsa Fíka, Amfík, soutěže

 

vstupné je zdarma, bohatý kulturní program pro děti

 

Kroměříž - Květná zahrada po rekonstrukci

5. březen 2017 - 0:00
Přijeli jsme k příbuzným do Přerova, ale protože máme toulavé boty, tak se na místě dlouho nezdržíme. Dozvídáme se, že je v Kroměříži po rekonstrukci už otevřená Květná zahrada. Máme s sebou kola, je nádherný podzimní den a tak tam vyrážíme. Je to necelých 30 km, to se nechá zvládnout. 

Kroměříž se rozkládá v jižním cípu úrodné Hané na řece Moravě. Již ve středověku zde byl brod přes řeku. Tady se křižovaly Jantarová a Solná stezka.

Nyní jen krátce něco ze zajímavé historie města. První písemná zpráva o vsi Kroměříži je z r. 1110. Město Kroměříž založil r. 1260 olomoucký biskup Brun ze Schauenburka. Biskupové z Olomouce si zde pak vybudovali hrad - své reprezentativní letní sídlo. Za husitských válek bylo město hodně poničeno. Na přelomu 15. a 16. století byl gotický hrad přestavěn na zámek. Na poč. 17. století byl postaven františkánský klášter. Další zkáza města byla během třicetileté války, město nakonec zasáhla i morová epidemie. Další obnovu města začal v 60. letech 17. století olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna. V Kroměříži sídlil i 3. pěší pluk, a to v letech 1806–1813, 1815–1821 a 1845–1847. V r. 1848 zasedal v Kroměříži říšský sněm. Ve dnech 15. a 16. dubna r. 1905 ve městě přednášel profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Jako prezident Republiky československé se sem vrátil dne 27. srpna 1929.

Toto město s bohatou historií bylo r. 1997 vyhlášeno nejkrásnějším historickým městem České republiky, r. 1998 byl zdejší zámek spolu s Květnou i Podzámeckou zahradou zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Velké náměstí, kde jsou domy s podloubím, si zachovalo svůj historický ráz. Spolu s nedalekým Arcibiskupským zámkem bylo v 90. letech opraveno. V obrazárně je slavný Tizianův obraz Apollo a Marsyas. V knihovně je jedna z nejstarších liturgických knih Kroměřížský sakramentář (Sacramentarium Cremsiriense).

Kromě zámku a obou zahrad stojí ve městě za prohlídku také čtyři kostely - kostel sv. Mořice, kostel sv. Jana Křtitele, kostel Nanebevzetí Panny Marie a kostel svatého Cyrila a Metoděje, dále kaple sv. Kříže, Mlýnská brána a biskupská mincovna s největší sbírkou mincí ve střední Evropě.

V Kroměříži jsme již byli několikrát, tentokrát jsme se vydali do nově zrekonstruované Květné zahrady, která je známá také pod původním názvem Libosad. Z historického Velkého náměstí je to cca 750 metrů na východ – přes náměstí Míru a dále ulicí Generála Svobody. Nedaleko od hlavního vchodu je parkoviště. Blízko je i zastávka MHD Květná zahrada.

Zahradu vybudoval v průběhu 2. pol. 17. století olomoucký biskup Karel z Lichtensteina současně s přestavbou města po třicetileté válce. K vybudování zahrady vybral podmáčený prostor za hradbami města. Je to významné zahradní dílo nejen v evropském, ale i celosvětovém měřítku – zaznamenává přelomovou fázi vývoje zahradního umění. Na jedné straně vychází z pozdně renesančních italských a německých zahrad, ale obrací se již k francouzskému barokně klasicistnímu stylu, jehož důkazem jsou zahrady ve Versailles. Zahrada má tvar obdélníka (485 x 300 m), který je dál geometricky řešený.

Tato okrasná zahrada byla v letech 1840 až 1845 doplněna o několik skleníků, obytnou a správní budovu. Tím vznikl částečně ohraničený prostor – Čestný dvůr. Zahrada se tak stala botanickým a hospodářským zázemím zámku. Další úpravy zahrady byly během 19. století.

Narušené části zahrady byly revitalizovány již v 50. letech 20. století. Možná proto nebyla celá zničena a mohla být zapsána r. 1998 do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Tým předních českých architektů se zasloužil o obnovu zahrady do jejího stavu ze 17. století. Po rozsáhlé rekonstrukci byla slavnostně otevřena 6. září 2014. Hlavní dominantou je osmiboká rotunda a kolonáda.

Současný vstup - budova, kde je zřízena pokladna, je z let 1840 až 1845. Tudy se může projít do zahrady přes tzv. Čestný dvůr v klasicistním stylu, který je ohraničen velkými skleníky. Nám se podařilo přijít ve správný čas, právě začínala komentovaná prohlídka zahrady. Vstoupili jsme tedy přímo do Holandské zahrady s Neptunovou kašnou a dále do Pomerančové zahrady, kde jsme se dozvěděli historie těchto zahrad. V Holandské zahradě se pěstovali a stále pěstují různé bylinky, v Pomerančové zahradě citrusy. Nyní jsou zasazené do velkých květináčů a na zimu se stěhují do skleníků, aby nezmrzly. Dříve byly stromy zasazeny do země a vždy se na zimu okolo postavilo dřevěné bednění, které stromy proti mrazům ochránilo.

Přes zahrady jsme se dostali až ke 244 m dlouhé Kolonádě, která tvoří celou jednu stranu zahrady a kudy se dříve do zahrady vcházelo. Kolonáda byla postavena ve 2. polovině 17 století, je to galerie se 44 sochami antických bohů, historických a mýtických postav, na pilířích je stejné množství bust. Ve středu kolonády - nad původním hlavním vchodem je bysta zakladatele zahrady - biskupa Karla II. z Lichtenštejna. Zajímavostí kolonády je jev známý z jeskyně Dionýsovo ucho v Syrakusách. Když cokoli polohlasem řeknete na jednom konci kolonády, zřetelně to druhý uslyší na druhém konci. Na kolonádu je možno vystoupat úzkým točitým schodištěm na jeho okraji. Shora je nádherný pohled na typické ornamentální květinové záhony a živé ploty.

Okolo Lví kašny a Rotundy (její prohlídku jsme zvládli později) jsme přes bludiště došli do další části, kde byly bazénky a kopečky, které slouží jako vyhlídky. Celá  zahrada je naprosto symetrická, proto musí být obě strany přibližně stejné.

V jihovýchodní části zahrady - již  mimo pravidelný obdélnik - bylo místo určené pro chov zvířat. Tam je Králičí kopeček – na jeho vrcholu je socha Diany. Dříve prý skutečně králíci běhali uvnitř kopce, dnes je kopec vyztužen a zvenku je vybudováno několik králičích kotců, které jim pravidelně čistí. O kousek dál se nachází Ptáčnice. Na ostrůvku uvnitř bazénu je altán s mnoha okny, které jsou opatřeny pletivem. Uvnitř je voliéra, kde se chová vzácné ptactvo.

Tady komentovaná prohlídka končila. My jsme se ještě vrátili ke Kolonádě, podívat se na kašnu Tritonů, ale hlavně zvládnout ještě komentovanou prohlídku osmiboké Rotundy. Uvnitř je bohatá štuková a fresková výzdoba. Ve středu rotundy bylo koncem 19. století instalováno Foucaultovo kyvadlo. Je zavěšeno na 25 metrů dlouhém lanku, průvodce ho v pravidelných intervalech rozkmitá. Kyvadlo zapisuje svoji dráhu do jemného písku a je názorně vidět, jak se naše Země otáčí kolem své osy.

My jsme svoji prohlídku ukončili na Čestném dvoře, kde jsme si prohlédli skleníky, ale už jsme spěchali zpátky do centra dát si něco k jídlu.

 

V Kroměříži máme oblíbenou restauraci Radniční sklípek, která je v Kovářské ulici, jen kousek od Velkého náměstí. Dobře tam vaří a je možno tam ochutnat i dobrá piva z místních malých pivovarů. V létě je dokonce možno posedět i venku.

 

Zahrada je nádherně opravená. Není problém tam být celý den. Je tam nádherný klid a je na co se dívat. Ve skleníku na Čestném dvoře je v sezoně otevřené i občerstvení.

 

Otevírací doba parku není zrovna pravidelná, i když je otevřeno téměř celoročně. Nejdéle je otevřeno od 1.5. do 30. 9., a to od 8,00 do 18,30 hodin. V ostatní dny je raději lépe si otevírací dobu předem ověřit na https://www.zamek-kromeriz.cz/cs/informace-pro-navstevniky/prohlidkove-okruhy/7870-kvetna-zahrada

Tam se dozvíte i ceny vstupného a bližší informace o komentovaných prohlídkách.

Sluchově postižení si mohou půjčit tablet se samoobslužným průvodcem pro neslyšící - s upravenými texty a videonahrávkami ve znakovém jazyce. Prohlídky jsou dokonce připraveny i pro zrakově postižené návštěvníky – používají nový, unikátní informační a naváděcí systém DINASYS. Znevýhodnění nevidomých je kompenzováno popisným výkladem, haptickým vnímáním památky a možností osahat si modely výzdoby.

 

Soutěska Úzké schody

5. březen 2017 - 0:00

Autem přijíždíme do Chřibské, malebného městečka s bohatou lidovou architekturou, které leží na okraji NP České Švýcarsko. Parkujeme na náměstíčku, kterému dominuje bývalá radnice v pseudogotickém stylu a taky kostel sv. Jiří. Odtud se vypravíme na výlet, jehož hlavním cílem je projití si unikátní skalní soutěsky zvané Úzké schody.

Z náměstí vycházíme po zelené značce směrem na Dolní Chřibskou. V polovině Dolní Chřibské značka odbočuje vlevo, my však pokračujeme rovně po silnici až na konec Dolní Chřibské k mostu přes Chřibskou Kamenici. Zde odbočíme vpravo a po silnici dojdeme až k informačnímu centru Saula.

Od infocentra pokračujeme vlevo lesní cestou po cyklotrase 3029 k chatám Na Tokáni. Až tam však nedojdeme. Na rozcestí Louka na Tokání přejdeme na žlutou značku a po ní po chvíli dorazíme k hlavnímu cíli našeho výletu, k soutěsce Úzké schody.

Po vcelku adrenalinovém projití a prolezení této skalní soutěsky a pokochání se výhledy z vyhlídky nad soutěskou pokračujeme stále po žluté do obce Doubice a následně pak do Chřibské.

Po příchodu do Chřibské je možnost navštívit i zdejší muzeum, které je věnováno místnímu rodáku Tadeáši Haenkemu. Tento cestovatel, botanik a lékař se nejvíce proslavil tím, že za svého dobytu v Jižní Americe objevila jako první popsal největší leknín na světě Viktorii královskou. 

 

Skalní soutěska Úzké schody, zvaná též Trpasličí rokle byla zpřístupněna v 19. století, kdy se o to zasloužil majitel místního panství Ferdinand Kinský. Skalní průrvu opatřil žebříky a navázal tak na práci svých rodičů, Rudolfa a Vilemíny Kinských, kteří se o zdejší panství velice vzorně starali a zpřístupnili ho turistům. Výstup Úzkými schody je dost náročný a tak lze ji i obejít po souběžně jdoucí žluté značce.

 

Po cestě z vlastních zásob, možnost občerstvení je i v Doubici, kde byly v den naší návštěvy otevřeny hned tři restaurace.

 

Adrenalinový výstup sklaní soutěskou neměl chybu. Po výstupu pak z vyhlídky pěkný pohled na zdejší skály Labských pískovců.

 

Parkovné na náměstí v Chřibské je zdarma.

Infocentrum Saula otevřeno denně od května do září.

Muzeum Tadeáše Haenkeho v Chřibské otevřeno od května do září ve středu, sobotu a neděli od 13-17 hodin. Vstupné 20,- Kč.

 

 

Keprnickou klenbou

5. březen 2017 - 0:00

Na Ramzovou, vlakem. Pro nás turisty a lyžaře nejlogičtější spojení, byť ho máme poněkud komplikovanější nutností přestupu, a protože v rámci úspor je dnes většina stanic s automatickou obsluhou, chybí vlastně všude čekárna, kam by se dalo ukrýt při chladném počasí, obzvlášť když má vlak sekeru.

 

To už naštěstí začátkem března tak úplně neplatí a navíc když první sobota slibuje téměř plně jarní podmínky, využijeme tuto skutečnost k výletu do hřebenových partií Hrubého Jeseníku, konkrétně do té části, které se odborně říká Keprnická klenba. Je to vlastně ta nižší část hlavního jesenického hřebene, které taky říkáme malá hřebenovka. Nicméně nejde o žádné kopečky, samotný Keprník výškou 1424 m je čtvrtou nejvyšší jesenickou horou a aby měl nějaké nej, tak je to vlastně nejvyšší vrchol okresu Jeseník.

 

Kupodivu se nás v dopravních prostředcích sešlo méně oproti očekávání (náhlé onemocnění jedné lyžařky), takže jedeme v počtu, který slavná britská artrocková kapela zpracovala na albu And then there were three...

Ač jsem původně uvažoval, že podle tradice z Ramzové vyjedeme lanovkou na Čerňavu a pak už na Šerák na běžkách. Nicméně byl jsem ukecán k zakoupení kompletního jízdného až k vrcholu, takže po létech jsme vyjeli na kopec zbaběle bez námahy. Nicméně podle rychlostí horní části lanovky jsme příliš nepospíšili, dvojsedačka se dosti vleče a občas zpolmaluje jak nastupují pěší a běžkaři (jinak vozí i sjezdaře na zkrácenou stanici Mračná). Tedy bez námahy, ale návštěva Jiřího chaty je povinností, nakonec i na té dlouhé lanovce vytráví a dole jsme si tradiční předvýletní pivko nedopřáli. Tady to ale stylově oslavíme hanušovickým Šerákem (11°, 13,51° speciál), a fazolovou polévkou.

 

Tak tedy po delší přípravě konečně běžky. Sluníčko a teplota už dělá se sněhem svoje, takže i v nejvyšších polohách už není žádný prašan ale buď přemrzlý sníh, ale spíš už změklý firn. První úsek keprnického výstupu je poměrně strmá a protože mazání na změklou podložku je vždy komplikované, tak střídáme výstup na běžkách s občasným ponosem, nakonec vyjetou stopu (hřebenovka se neupravuje strojem) moc neničíme, a na horách se pohybuje i dost pěšáků. Vrchol Keprníku je nad hranicí lesa a díky tomu poskytuje v podstatě dokonalý kruhový výhled. Není sice úplně jasno, ale naše okolí je zcela mimo mraků, s hlavních okolních vrcholů nám sice chybí hory Králického Sněžníku, ovšem to hlavní v Jeseníkách, tedy Praděd a spol téměř v kompletním složení. Vzhledem k jižnímu větru se mraky kupí právě v jižním podhůří, čili při pohledu na sever, tedy Jesenicko vidíme téměř bezmračný obzor, samozřejmě i do Polska. Velká rovina se ztrácí v oparu, snad na severozápadě vystupuje nad opar nějaký vrchol, zřejmě Wielka Sowa (Góry Sowie).

K malému překvapení na hoře potkáváme kamarády, kteří mohli jet s námi, ale nakonec se vydali opačně, tedy z Červeňáku.

Sjezd z Keprníku vždy bývá ošemetný, zejména v mrazech, kdy bývá stopa zledovatělá, potom se musí různě traverzovat, teď ve změklém sněhu se pluží kupodivu dobře a v trase nejsou ani příliš hluboké díry, které dokážou běžkaře značně rozhodit. Příjezd na Trojmezí bez větších pádů, pak následuje spíše rovinatý úsek, zakončený kratším, ale prudším sjezdem k sedlu Pod Vřesovkou.

Ze sedla se dá vlastně dá dvěma směry, po žluté TZ ke Kamennému oknu na Červené hoře, dnes volíme tradičnější červenou TZ, traverzem přímo k Vřesové studánce. On i ten traverz je dosti krkolomný, na druhé straně celou dobu jdeme proti sluníčku, tak se alespoň opálíme.

Ač na Vřesovce už dlouho není ani kostelík a hlavně hospoda, pořád je to oblíbené místo k výletu. Mimo těch, kteří sem přicházejí od Ramzové sem díky blízkosti doráží u dosti výletníku z Červenohorského sedla, a díky lesní silnici sem jezdí i rolba, takže následující sjezd je pro běžkaře tradičně odměnou za vynaložené úsilí.

Poslední zprávy hovořili, že vcelku stojí za návštěvu stará chata na ČHS, od aktuální sezóny je tam nový (nám známý) nájemce. Radek, kterého známe ze šumperského koupáku nás celkem mile přivítá, což mu oplatíme objednávkou tří půllitrů.

Bohužel ani v hospodě (a před ní) nám nikdo neprozradí, jak je sjízdná stará cesta (žlutá do Koutů), ale tvrdím, že když to půjde za polovinu, bude to dobré. Vršek je trošku zašpiněný od silnice, ale brzy je vcelku ujetý povrch. Sníh je sice občas zašpiněný, hlavně v místech pod smrky, kde je napadané jehličí. Ale protože je trasa celkem ve stínu, jsou podmínky překvapivě dobré. Až na začátku předposlední dlouhé rovinky je přes cestu potůček, ale to je zjara tradiční. Dál sněhová pokrývka pokračuje až v podstatě k prvním chatám, takže vlastně jsme to sjeli celé.

 

Jarní běžkování už většinou není o velkých výkonech, ale spíš o tom teple a sluníčku a nakonec užít si dokud to jde. Po zkušenostech z posledních zim si můžeme jen doufat, bude-li ta příští alespoň stejně vlídná jako ta aktuální. Takový výlet samozřejmě není zcela zadarmo. Pomineme-li samotné náklady na hromadný spoj, je hlavním výdajem jízdné na lanovkách. To aktuální až na Šerák je za 170,-, kdo by užil jen tu lanovku na Čerňavu, vystačí si momentálně s 80,- Kč.  

 

Vzácné setkání v malé velké obci

5. březen 2017 - 0:00

Záhlinice. U kostelíka zvenku nenápadné. Muzeum Františka Skopalíka. Nesměle zazvoníme. Zevnitř to muzeum určitě nenápadné není. Paní průvodkyně znalá, zaujatá, nadšená. To jsme objevili, toto nám poslali, toto teď upravujeme... Občas dojetím uroním slzu. Takoví průvodci kdyby byli všichni! Místo pár minut zůstáváme a rádi několik hodin. Paní se ochotně a s neutuchajícím nadšením věnuje jen nám dvěma důchodcům. Vydrželo by se do večera.

 

Vysvobozujeme našeho trpělivého čtyřnohého parťáka a popojíždíme k rybníkům na krátkou procházku. Něco tu místy nádherně voní, jako kdyby kvetla třemdava, ale na tu je ještě brzo. V dálce bělostně svítí labutě, voda rozmrzá pomalu. Při cestě zpátky drze vjíždíme do areálu místního pivovaru, na který nás také navnadila paní v muzeu. Prý místní pivo z místního vyhlášeného sladu. Černozem z krtičích hromádek u rybníků o kvalitě půdy vypovídá.

 

František Skopalík, zajímavý člověk. Kdo něco provedl, zaplatil dřív bečku. Ta se vypila - a nic. Pan Skopalík zavedl pokutu do místní pokladny, ve prospěch obce. Třeba. Spoustu jiného tento zajímavý člověk vymyslel a prosadil. Dobré by bylo poučit se dnes ....

 

 

Na jídlo a pití jsme v tom nadšení zapomněli, hospůdky po cestě ještě předjarně zavřené, třeba se rychle vrátit domů. Příště se vybavíme. Příště třeba vlakem, železniční zastávka Záhlinice, a kolem rybníků a Dolních zahrad na vlakové nádraží Kroměříž. Když budem potichu, uvidíme možná spoustu živáčků....  a když budem mít štěstí, třeba bude otevřené i to krásné železniční muzeum.

 

Samotné muzeum, zajímavá budova i exponáty, člověk by vydržel dlouho prohlížet. Ale nejvíc se mi líbila srdečná, velmi znalá a pro věc správně zapálená paní průvodkyně.

Procházka kolem rybníků potěší oko i v předjaří, za chvilku to tam začně všecko rašit.

Nádherné mraky, rákosiny i staré stromy při cestě s výhledem na Hostýnky

 

Vstupné slevněné 20.-, za ušetřený peníz si kupuju pexeso a povidla:)

Na Velikonoce prý budou i živá zvířátka k pohlazení...

http://www.hulin.cz/muzeum-frantiska-skopalika/

http://frystacko.galerie.cz/6561589-170301zahlinice

http://www.prototypy.cz/KMD/muzeum.php

 

Malostranská mostecká věž

3. březen 2017 - 0:00

Jedeme na procházku Prahou, naším cílem je konkrétně Malostranská mostecká věž a nádherný výhled právě z ní. 

Můžete jít pěšky, případně tramvajemi č. 22, 15, 20, 12, 5 a 7 na stanici Malostranské náměstí. Odtud už je to jen kousíček Mosteckou ulicí až k věži. 

 

Jedeme se pokochat výhledem, který se nikdy neomrzí. Z věže je vidět nádherně Pražský hrad, Petřín, Vltava, Karlův Most, Žižkovská věž, zkrátka celá řada věcí. Starou Prahu odsud máte jako na dlani. Navíc nejste v chumlu turistů, takže si vše můžete v klidu vychutnat. 

Malostranská mostecká věž je z patnáctého století, postavena v gotickém slohu. Zcela určitě vznikla také proto, že Staroměstská mostecká věž už dávno stála. Věž je vysoká 43,5 metru, můžete si v ní také koupit suvenýr na památku. 

 

To záleží jen na Vás. Příležitostí k ubytování je nepočítaně, pokud je však zvolíte v této lokalitě, připravte si větší obnos peněz. Najíst se také můžete takřka kdekoli. 

 

Parádní výhled, my měli nádherně slunečné počasí a výhled byl opravdu fascinující. 

 

Základní vstupné je 90,- Kč, pokud si koupíte ještě vstup na Staroměstskou mosteckou věž, zaplatíte za jeden vstup pouze 75,- Kč. Vstupenka má platnost tři měsíce.

Rodinné vstupné je za 250,- Kč. 

Senioři, studenti a děti od šesti let platí 65,- Kč. 

 

Sněžka - úžasná v každém počasí

1. březen 2017 - 0:00

V posledních třech letech jsme měli možnost dvakrát shlédnout dolů z nejvyššího vrcholu naší republiky. Nejsme žádní velcí turisté, měli jsme sebou letos mrňata, tak jsme využili lanovku z Pece pod Sněžkou až na Sněžku. Letos bylo počasí úplně jinak naladěno než při naší první návštěvě. Poprvé, to bylo taky v únoru, nás vítalo sluníčko a nádherný výhled. Letos silný vítr a minimální viditelnost.

 

Už na centrálním parkovišti jsme si nebyli jisti, jestli  se lanovkou dostaneme až nahoru. Signalizace ukazovala, že lanovka jede pouze na Růžovou horu. Nakonec jsme si přece jen koupili jízdenku a vyjeli až na samotný vrchol. 

Nahoře foukalo a byla bílá mlha. Ale ta nádhera. Budovy poseté zmrzlým sněhem, který díky větru vypadal jako obrovské listy. Neumím to popsat, ale připadali jsme si jak na jiné planetě. Předloni jsme se na Sněžce opalovali a kochali výhledem, letos jsme hledali, kde se schovat před nepříznivým počasím. A dokonce jsme měli letos štěstí, že byla otevřená i poštovna.

 

Protože se moc nedalo být venku, využili jsme restaurace u horní stanice lanovky. Ceny vysokohorské, sortiment omezený, ale posezení příjemné a díky počasí s malým množstvím lidí. 

 

Někomu by se nahoře v takovém počasí nelíbilo, ale my můžeme říct, že na Sněžce je fajn, i když je krásně nebo je pořádná zima. Nahoře sice trošku foukalo, ale lanovka byla klidná a připadali jsme si v bezpečí. Teď už nám zbývá přijet na návštěvu ještě v létě a i s mrňaty zkusit zdolat Sněžku jinak než lanovkou. 

 

parkovné do 50Kč, lanovka obousměrná 390 Kč, malé děti zdarma

V Česku v okruhu padesátikilometrů kolem Sněžky jsme nemohli sehnat ubytování na jednu noc. Vše plné, začaly jarní prázdniny. Vyzkoušeli jsme ubytování v Karpaczu v Polsku. Ceny nižší než u nás a ubytování luxusní. 

 

Stránky

Partneři a sponzoři Klubu českých turistů

Generální partner

Lesy České republiky a.s.

         Partneři

          HAMÉ Turistické známky BoCo Mikov Sphere Card Fotolab

Hlavní partneři

Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví - Pečujeme o Vás každou vteřinu České dráhy a.s. Author - evropská značka jízdních kol Česká spořitelna a.s.

         Partnerské spolky

          Asociace A-TOM KST - Klub slovenských turistů Maďarský turistický svaz - Magyar Természetjárö Szovetség PTTK - Klub polských turistů - Polskie towarzysto turystyczno-krajoznawcze Český olympijský výbor Alpenverein.cz, Alpský klub Praha-Innsbruck 608 Oesterreichischer Touristenklub Fichtelgebirgsverein e.V. Česká asociace Sport pro všechny
          Folklorní sdružení České republiky Česká obec sokolská Junák - český skaut, z.s. ERA-EWV-FERP - Evropská asociace turistických klubů

Partnerské instituce, organizace a firmy

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ministerstvo životního prostředí ČR Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Czech Tourism Konto Bariéry kudyznudy.cz - tipy na výlet Labská stezka CzeCot - turistický portál České republiky Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Kraj Vysočina Ministerstvo kultury ČR Národní památkový úřad Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Ministerstvo zemědělství ČR Národní zemědělské muzeum Turistické infocentrum KČT Plzeňský Prazdroj Moje vertikální kilo Zeměměřičský úřad

WEBARCHIV - archiv českého webuMediální partneři

Časopis Turista Kulturní kalendář 366 dní KAPesní KATalogy volného času Portál DŘEVO a STAVBY Časopis MŮŽEŠ Svět outdooru Turistické listy